Leden 2011

Sen

10. ledna 2011 v 22:09 | Nami-chan |  Výtvory
Náhle jakoby spatřila na hladině jezera něco rudého. Snad přenádherný květ kamélie, snad list růže nebo jen odraz zapadajícího slunce na hladině křišťálové vody. Upřela na úkaz kamenný pohled, ve kterém dřímaly žal, bolest i nenávist. Najednou jakoby jí zaplavil spalující žár ohně, ladně se natáhla k rudému obrazci a snažila se jej uchytit mezi tenkými prsty. Opravdu..byl to květ kamélie..rudé jako slunce Thereas a bílými žilkami, které připomínaly neutišitelné proudy řek z Jantarových vrchů. Připadal jí tak známý..snažila se ze všech sil vzpomenout, kde už takový květ viděla. "Vždyť to je..." rukou zajela do plátěného batohu a po chvilce hledání v jeho nekonečných záhybech, vytáhla podivný, fialový krystal. Na první pohled vypadal jako neobyčejně zbarvený diamant, ale po bližším zkoumání bylo zřetelné, že materiál nepochází z Dalasoru ani z jeho okolí. Struktura byla od diamantu velmi odlišná, na dotek krystal byl hladký, jakoby byl uhlazen boží rukou, více než broušený diamant, připomínal křemen či křišťál, avšak velmi nepřirozené barvy. Ale na krystalu byla ještě jedna podivná odlišnost, uvnitř byl uvězněn květ. Přesně takový, jaký měla položený na dlani. "Da..ra..ku.." zašeptala do ticha dívka s havraními vlasy a znovu se ponořila do černých myšlenek, kterými se užírala posledních pár let..možná desítek a možná i stovek. Po deseti letech ztratila pojem o čase, ale to jí netrápilo...Jak je to vlastně dlouho, co jsem byla mezi lidmi? Dokázala bych jim odpustit? Nesvázala bych se omylem s někým dalším? Otázky se pomalu prodíraly jejími myšlenkami. I když věděla, že rituál Svázání je u upírů vzácný a velmi nebezpečný (nikoli při jeho provádění, avšak pokud by jeden ze svázaných zemřel, druhý by nesl následky po celý život), sama jej zaslepená láskou uzavřela. Smrt muže, který jí provázel ruku v ruce nekonečným rozcestím života a nasměroval na správnou cestu, hluboce zasáhla její srdce, proto dlouhá léta žila v ústraní, vyhýbala se čemukoli živému a ukrývala se v nejtemnějších zákoutí jeskyně pod vodopádem kousek od trosek Staré Torei. Kéž bych mu dokázala říct, co pro mě všechno znamenal. Vždyť věděl, že se milujeme, že já ho miluji..


Ozval se výkřik a mladá dívka se prudce probudila. Z čela se jí linul studený pot a dvoubarevné oči měla vytřeštěné čirou hrůzou.
" Nami? Jsi v pořádku?" ozval se mužský, ustaraný hlas vycházející zpod přikrývky.
Bála se otočit, co kdyby to byl jen výplod její fantazie a sen, co se jí zdál by byla skutečnost? "Nami? To jsem já..Nemusíš se bát, byl to je ošklivý sen.." objal jí svými mohutnými rameny a dívku zaplavila kořeněná vůně jeho těla.
Pomalu se jí opět zmocnil klid, ale ještě chvíli trvalo, než sebrala dostatek sil a otočila svou roztřesenou hlavu ke zdroji uklidňujícího hlasu.
"Dare..nejsi jen mým snem?" tiše zašeptala posmutnělým, medovým hláskem a upírala na něj uplakaný pohled.
"Neboj se maličká, na sen jsem až příliš živý." stříbrnovlasý mladík se zasmál a dívku objal o to pevněji, do objetí se pokoušel vložit veškerou lásku, kterou k ní choval a jako důkaz jí daroval sladký polibek na sametové rty, které se jí zkřivily do uvolněného úsměvu.
" Ach..díky Moiře, byl to jen sen.." polibek mu oplatila, avšak z jejího vyzařovala nejen láska a radost, ale i vášeň, kterou se před mladíkem snažila ukrýt.
"Noc je ještě mladá...nechceš ji využít k něčemu užitečnému?" prohrábla mu dlouhé, sněhové vlásky a zlehoulinka mladíkovi přejela jazykem po oušku.
" Užitečnému? A copak to je?" pohladil ji po jemné pleti bez jakýchkoliv nedokonalostí, jakoby byla z pavučiny a bál se, že ji potrhá. "Uvidíš..." zajela mu dlaní pod plátěnou košili a začala jeho rty zahrnovat rozvášněnými polibky.