11.7. 1168 - Deník Namidy

1. dubna 2010 v 21:45 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Zastavili jsme se na písečné mořské pláži u kameného pobřeží. S východem zítřejšího slunce bychom měli být v Londu, kde dopníme zásoby jídla, necháme si vyspravit roztrhané šaty a nabereme trochu nové energie pro plavbu na Kirenský výběžek, který zasahuje už do Silme taure. Kousek od pobřeží jsme nalezli podivný zelený kámen neznámého původu. Nikdy jsem nic podobného neviděla, tvrdost překoná i mé krystaly, avšak na svou velikost je neuvěřitelně lehké a duté, jako by se uvnitř něco nacházelo. Kdybych nevěřila, že draci už téměř vymřeli, řekla bych , že to bude jejich vejice, ale draci na jihu Dalasoru vymřeli před patnácti tisíci lety a od té doby tu dračí bytost už nikdo nespatřil. Pokoušeli jsme se kámen rozbít, ale oheň, ostré krystaly ani zbraně ho nepoškodili a nebylo na něm ani škrábnutí. Dohodli jsme se, že jej přineseme do Turmy, tam už zjistí, co je to za kámen a k jakému účelu byl určen. Připomíná mi zelenou hvězdu Ezel, jenž má představovat nejbližší planetku s životem a dýchatelným ovzduším. Podle písně Nillë Ezel má být planeta plochá, zelené moře na jejíž koncích se má rozlévat do vesmírného prázdna a obíhají okolo ní tři měsíce (Elda, Maco a Lidea). Chtěla bych vidět bytosti, co na ni žijí a krajinu, která planetu obklopuje. Nemůžu se dočkat, až příjdeme do města a pořádně se vyspíme v téplé měkké posteli nějakého hostince. Celá cesta je velmi vyčerpávající, k tomu ještě ty boje, všechny zranění, které jsme v nich utrpěly či častá změna počasí si vybírá svou daň a ubírá nám poslední síly, co nám ještě zbyly. Zřejmě jsem to přehnala s telekinezí, protože mám silně rozmazaný zrak a hlava mě třeští, jako by se mi pomalu měnila v kámen. Darak se stal mou největší oporou, protože mi dodává sílu už jen tím, že se snaží být silný a za celou dobu našeho putování si ani jedinkrát nestěžoval, že se mu něco nelíbí nebo je unavený. Tvář má stále klidnou, ale strhanou únavou, ikdyž sám říká, že je vše v pořádku a klidně by zvládnul tuhle cestu ještě jednou. Obdivuji jeho pevnou vůli a odhodlání, nikdy neřekne, že to nedokážeme, ale raději bojuje, než se vzdá a tím mi dodává odvahu a novou sílu, když mi dochází a zmocňuje se mě beznaděj. Znovu jsem si spoměla na podivného muže, který seděl v Caraské krčmě...Nekromant...co je to vůbec zač a kdo to byl? Jeho podivný zápach mi naháněl hrůzu, ale ráda bych se s ním jednou seznámila a dozvěděla se něco víc o podivném "povolání".
 


Komentáře

1 Michio Michio | Web | 31. července 2010 v 8:23 | Reagovat

Jsem ti už psala SMS a ty nic :( tak ti napíšu i sem : S kým chceš teda sedět ve druháku? Pls odepiš mi ještě dneska nebo nejpozději zítra ráno, protože jedu pryč a nebudu tu do konce měsíce. Sayo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama