Duben 2010

22.7. 1168 - Deník Namidy

6. dubna 2010 v 21:24 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Štiplavá vůně mořské vody mě nutí ke stálému kýchání, díky slanému vzduchu mám neustálou rýmu a z očí mi tečou zarudlé slzy. Podle Daraka je to jen podivná alergie na sůl a že mi zřejmě způsobí jen povrchní potíže, jako je zarudnutí pokožky či problémy s dýcháním, ale nemělo by to být nic vážného, avšak byl neklidný kvůli krvavým slzám. Musela jsem ho uklidnit, že to určitě není nic vážného a patří to k nežádoucí reakci na mořskou vodu. Avšak i přes to se mi v Londu velmi líbí, stavby už se začínají podobat elfskému stylu ulice jsou plné stánky, kde obchodníci nabízí vše (počínaje látkami až po jídlo či překrásné šperky s drahokami). Chvíli jsem uvažovala, že podivný zelený kámen vyměníme za jídlo nebo látky, ze kterých bych mohla cestou ušít nový oděv, protože tenhle, co máme na sobě je už roztrhaný a velmi špinavý. Stále mi ten kámen připomíná nějaké obří vejice, jako by se v něm něco hýbalo a snažilo se dát najevo, že se brzy vylíhne, avšak co by mohlo být tak velké, ale sneslo také vejice....navíc zelené a téměř nezničitelné? Musíme ho , co nejdříve přinést do Turmy, nahání mi hrůzu, ale zároveň má své kouzlo a je nepopsatelně nádherný, když jeho lesklý povrch hraje všemi odstíny emeraldové barvy. Díky tomu kameni, jsem zavítala do podivného krámku, vonělo to tam po vonné svíci vysící na stropě. Na stole byla položená křišťálová koule a vedle ní podivné kůstky s ještě podivnějšími vyrytými ornamenty. Vedle stolu seděla stará žena s prošedivělými, kudrnatými vlasy splývajícími až pod ramena, něco si pro sebe mumlala a jakmile si mě všimla, uvítala mě s širokým úsměvem a pobídla, abych se usadila na starou rozvyklanou židli. Jakmile jsem se posadila, představila se mi jako legendární věštkyně Magkira , ke které se vztahuje spousta tajemných pověstí. Podle jedné je dcerou boha Warakeho, po kterém zdědila dar vědění a velmi přesného čtení budoucnosti a pozemské dívky Mariah, jejíž krása byla andělská. Magkira zdědila velké nadání na věšteckou magii i nadpřirozenou krásu (i ve stáří), ale budoucnost věští jen vybraným a pro ni vyvoleným bytostem. Nevím, proč si vybrala zrovna mě, ale budoucností mě nepotěšila a bojím se, že se jednou vyplní. Na stůl rozsypala dračí kůsty s podivnými ornamenty, oči se ji zakalily a začala mluvit jakoby do prázdna. Přesně si její slova pamatuji a zřejmě i velmi dlouho budu : "Spousta krve, srdce ti rve. Smutek v srdci, miloval tě předci. Avšak umřel a krutou smrtí, teď se v hrobě žarlivostí vrtí. Dítě umřelo s ním, co se stalo vím. Jeho tělo pohozeno do ohně bylo, jen popel a ohořelé oko z něho zbylo. Loviti vlkodlaky budeš spoustu let, dokud vyvolený neokusí tvůj sladký ret.". Jsou to opravdu jen pouhá slova? Určitě je to jen šarlatánka, která se snaží proslavit se na cizím jméně a schopnostmi, které neovládá a nikdy ovládat nebude...I tak mám ale strach...

11.7. 1168 - Deník Namidy

1. dubna 2010 v 21:45 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Zastavili jsme se na písečné mořské pláži u kameného pobřeží. S východem zítřejšího slunce bychom měli být v Londu, kde dopníme zásoby jídla, necháme si vyspravit roztrhané šaty a nabereme trochu nové energie pro plavbu na Kirenský výběžek, který zasahuje už do Silme taure. Kousek od pobřeží jsme nalezli podivný zelený kámen neznámého původu. Nikdy jsem nic podobného neviděla, tvrdost překoná i mé krystaly, avšak na svou velikost je neuvěřitelně lehké a duté, jako by se uvnitř něco nacházelo. Kdybych nevěřila, že draci už téměř vymřeli, řekla bych , že to bude jejich vejice, ale draci na jihu Dalasoru vymřeli před patnácti tisíci lety a od té doby tu dračí bytost už nikdo nespatřil. Pokoušeli jsme se kámen rozbít, ale oheň, ostré krystaly ani zbraně ho nepoškodili a nebylo na něm ani škrábnutí. Dohodli jsme se, že jej přineseme do Turmy, tam už zjistí, co je to za kámen a k jakému účelu byl určen. Připomíná mi zelenou hvězdu Ezel, jenž má představovat nejbližší planetku s životem a dýchatelným ovzduším. Podle písně Nillë Ezel má být planeta plochá, zelené moře na jejíž koncích se má rozlévat do vesmírného prázdna a obíhají okolo ní tři měsíce (Elda, Maco a Lidea). Chtěla bych vidět bytosti, co na ni žijí a krajinu, která planetu obklopuje. Nemůžu se dočkat, až příjdeme do města a pořádně se vyspíme v téplé měkké posteli nějakého hostince. Celá cesta je velmi vyčerpávající, k tomu ještě ty boje, všechny zranění, které jsme v nich utrpěly či častá změna počasí si vybírá svou daň a ubírá nám poslední síly, co nám ještě zbyly. Zřejmě jsem to přehnala s telekinezí, protože mám silně rozmazaný zrak a hlava mě třeští, jako by se mi pomalu měnila v kámen. Darak se stal mou největší oporou, protože mi dodává sílu už jen tím, že se snaží být silný a za celou dobu našeho putování si ani jedinkrát nestěžoval, že se mu něco nelíbí nebo je unavený. Tvář má stále klidnou, ale strhanou únavou, ikdyž sám říká, že je vše v pořádku a klidně by zvládnul tuhle cestu ještě jednou. Obdivuji jeho pevnou vůli a odhodlání, nikdy neřekne, že to nedokážeme, ale raději bojuje, než se vzdá a tím mi dodává odvahu a novou sílu, když mi dochází a zmocňuje se mě beznaděj. Znovu jsem si spoměla na podivného muže, který seděl v Caraské krčmě...Nekromant...co je to vůbec zač a kdo to byl? Jeho podivný zápach mi naháněl hrůzu, ale ráda bych se s ním jednou seznámila a dozvěděla se něco víc o podivném "povolání".