29.6. 1168 - Deník Namidy

27. března 2010 v 20:35 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Po téměř dvanácti slunečních obězích bloudění lesem, což činí dvanáct dní, jsme našli cestu, která vede ke skalnatému pobřeží Anorren aear (Slunečního moře). Jsme vyčerpáni dlouhým bojem s lesním duchem Kirkésem a nekonečným hledáním cesty vedoucí z lesa. Před více jak třemi slunečními oběhy, zrovna když jsme nabírali nové síly na další noční bloudění a Darak mi vyprávěl o osminohých tvorech arachnea torxis (téměř dvě stopy vysoký pavouk, barvy tmavé jako bezměsíční noc a smrtelnými kusadly vystřikující nazelenalý jedovatý sliz) jenž žijí po boku temných elfů z rodu Lomin liante (nočních pavouků), kteří si začali uplatňovat nárok na elfskou část jižního Dalasoru a o jehož sídle nejsou žádné zmínky, nás vyrušil podivný tlumený zvuk výkřiku, který přehlušil písklavý ton okolí a na pár chvil nám otupil smysly. Než jsme se vzpamatovali a porozhlédly po příčině podivného zvuku, ze křoví vyletěla ohnihá koule o průměru jeden a půl stopy, dopadla do středu mýtiny opředené mlhou a vytvořila žhavý kráter, ze kterého stoupal tmavý dým. Rána nás odhodila na nejbližší kmen seschlého stromu a krátce na to vyšel pomalým, ale jistým krokem mlhavý opar šestinohého jelena. Krátká hnědobílá srst mu pokrývala většinu těla, vyjímkou byla tvář s náznakem lidských rysů. Srst na hlavě a krku se prodlužovala v řídkou koňskou hřívu bílé či stříbřité barvy, jeho výška a velikost obřích jeleních parohů byla neuvěřitelná a na podivné napůl lidské a napůl zvířecí tváři se mu leskly tmavě modré oči plné vzteku. Okamžitě jsem v něm poznala Kirkése, vládce mrtvých a přízrak věštící smrt každému, komu se zjeví. Darak mě vzal za rozklepanou ruku, zašeptal mi, že musíme rychle zmizet, jinak by to byla zřejmě naše smrt. V tu chvíli jsme se rozeběhli hluboko do temného lesa, u kterého jsme si mysleli, že nám poskytne alespoň slabé útočiště před nebezpečím. Vypadalo to, že Kirkés se nám vzdaluje, chtěli jsme si na chvíli odpočinout, ale během pár minut nás obklíčili jeho přízrační strážci. Na rozdíl od lesního sucha měli podobu mladých elfských pannen, které pomalu lákaly Daraka do svých chřtánů líbezným zpěvem a medovým tenkým hláskem. Chvíli dokázal odolávat, ale jakmile se z jejích dlouhých vlasů začala linout okouzlující ovocná vůně spojená s kořením , už se dále nemohl přemáhat a omámený začal k přízraků klopýtat. Zmohla jsem se jen na drobný krystalek, který jsem vytvořila pomocí vrozeného nadání na magii krstalů (ikdyž je stále nedákážu plně využít v boi, protože nad nimi nemám dostatečnou kontrolu) a vhodila ho Darakovi do ramene. Díky bolesti se vzpamatoval, tasil meč pečlivé elfské výroby a vyřkl podivnou formuli pro živý oheň. Meč mu zachvátil zelený plamen záhuby (vrozená schopnost klanu Serces Isil). Jakmile se ohnal po prvním přízraku, přetnul ho jedinným úderem, jako by nebyl jen mlžný opar, ale tvor z masa a kostí. Pomocí toho plamene jsme přízraky donutili k ústupu, ale Kirkés se nevzdal a začal na nás útočit osobně. Jeho magické útoky byly skutečně velmi silné, zdálo se, že ovládá jak živelnou, tak také i černou magii. Pokoušeli jsme ho udolat tím, co zvládneme, ale na vše , čím jsme bojovali byl odolný. Krystalky a stromy či kameny, které jsem na něj vysílala pomocí telekineze odrážel podivnou bariérou, také Darakův oheň a led dokázal odrazit a využít proti nám. Podařilo se mi k němu dostat na méně jak dvě stopy a zasáhnout ho do oka špičkou jedním z mých nejostřejších kousků fialových krystalů, ale tím jsem ho ještě více rozzuřila. Jeho rohy najednou začaly zářit sluneční světlem a spálili mi část obličeje, ruce i většinu kůže na nohou. Jelikož jsem živý upír, ztrára krve mi způsobila obrovské problémy, viděla jsem okolo sebe jen bílé světlo a bolest mi otupila veškeré smysly, které mi napomáhaly v boji. Když jsem se vzpamatovala a vrátil se mi z části zrak, bylo už pozdě, lesní bůh se nade mnou zkláněl, kopytem se napřáhl a přelámal mi nadvakrát ruku, Darak mi naštěstí zachránil život. Zatímco se Kirkés věnoval utpení a bolesti, kterou mi působil slunečním světlem a svými kopyty, temný elf tasil měč, nechal jej rozhořet svým zeleným plamenem a s nadpřirozenou rychlostí probodl zvířecí bok. Kirkés jen zasyčel a po chvíli zmizel v témných zákoutí lesa, vedle jeho stop se táhla stříbrná skvrna krve z probodnutého boku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama