20.6. 1168 - Deník Namidy

22. března 2010 v 19:02 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Zřejmě jsme v lese zabloudili, je tu tma a hustá mlha, přes kterou nějde poznat zdali je den nebo noc, všechny cesty jsou si podobné a stromy symetricky stejné. Nemáme pojem o čase, minuty se vlečou jako hodiny a hodiny jako dny, ponurá atmosféra lesa náladě nijak nepřidává a pomalu začínám propadat beznaději. Kdyby nebylo Daraka, který se mě snaží uklidnit větami, že cestu z lesa brzy najdeme, zřejmě bych to už vzdala a v lese zemřela. Naštěstí jsme se ještě nesetkali ani přízraky, ani s Kirkés, ale nepotkali jsme ani žádné živé bytosti. Mám pocit jako by byl les bez života, dokonce i stromy jsou holé bez listů a jejich větve vypadají jakoby byly ohořelé. Bojím se, že zde budeme muset bojovat, protože zrak mám otupělý mlhou a čich podivnou a silnou směsicí pachů připomínajících koření a hnilobu, jedinné na co se mohu spoléhat je sluch, ale i ten zesláblý podivným pískáním, které neustává a rozléhá se po celém lese. Žaludek mi svírá podivný pocit, něco se stane..cítím to v kostech a není mi z toho zrovna nejlépe....nesmím se tomu pocitu poddávat, jinak by to mohlo skončit velice špatně. Vysoká tráva se nepřetržitě ohýbá pod poryvem silného ledovému větru, větve ohyzdných stromů v nočním svitu měsíce vypadají jako ruce nestvůr, které mi v dětství matka popisovala a strašila mě jimi, když jsem hodně zlobila nebo nechtěla jít brzy spát. Moc ráda si přemítám šťastné útržky z dětství, kdy jsem pomáhala matce a staršímu bratrovi se sběrem kita poteto (brambor severních),nihongo ninjin (mrkví japonských) a dalších rostlin , které se pěstují na severu a nevadí jim zimní mráz i v letním období. Stýská se mi po nich a mezi nejčernejší vzpomínky v dětství se mi utkvěla zrovna jejich krutá smrt, jejich ztráta mi způsobila obrovskou bolest a stále se mi zdá, jako by to bylo včera a ne před stovkami let. Pořád si vybavuji jejich křik, pak spoustu krve a nakonec bezhybná těla členů rodinny, na jejichž tváří se rýsovalo zděšení, strach a beznaděj, ležící před dubovými dveřmi, před nimi stál můj otec, ústa měl od krve, rudou katanu s černým ostřím držel v pravé ruce a na tváři se mu rýsoval šílený úsměv. Tehdy jsem měla strašlivý strach, kroutila jsem se v rohu postele, mačkala měkký polštář plněný ovčí vlnou a při každém jeho kroku jsem sebou cukla a zavzlykala. Tak dlouho jsem nebrečela.....to bylo naposledy, co jsem uronila slzu. Poté, co mě znásilnil, předal mi určité schopnosti a přeměnil v upírku, jako bych ztratila na chvíli pocity....nevím zdali jsem cítila v tu chvíli bolest, ale v jeho sídle jsem si uvědomila, že pro upíry na tomhle světě není místo a budu se po celý život skrývat jako ničící zrůda. Jen za jedinou věc mu musím jednou poděkovat...Poděkovat mu za to, že mě naučil nevnímat bolest a potlačit veškeré city, které se ve mně skrývají.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama