Březen 2010

2.7. 1168 - Deník Namidy

29. března 2010 v 22:03 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Jsme tak unaveni, že už nedokážeme udržet naše stálé tempo, které jsme drželi po celou dobu cesty do Londu. Stále jsme od města velmi daleko a neměli bychom se zdržovat zbytečným odpočinkem, jenže jizvy, které mi zůstaly po hlubokých ránách, jenž mi Kirkés způsobil svými neuvěřitelně silnými útoky, stále značně bolí a brání mi v rychlé chůzi. Kosti mám podle Daraka velmi křehké, takže musím být opatrná a šetřit se dokud mi nezesílí, jenže nemůžeme si dovolit ztrácet drahocenný čas a musíme se dostat co nejrychleji do Turmy, jinak může být pozdě. Namítala jsem nad žádostí chvíli se usadit a odpočinout u malého jezírka, ale temný elf si stál za svým a nakonec mě přinutil k odpočinku dlouhým polibkem, po kterém jsem mu nedokázala říci ne. Po dlouhé době mi Darak znovu začal vyprávět o temných elfech, kteří společně s lesními obývají tajemnou říši nacházející se v Silme taure (hvězdném hvozdě). Drow neboli temní elfové jsou rozděleni na deset významných rodů, čtyři jsou neutrální a nepletou se do rozporů zbytku rasy a ostatní rody jsou v konfliktu s lesními elfy. Darak patří do klanu Serce Isil jenž skvěle ovládají zelený plamen záhuby. Více než 450 let bojují proti lesním elfům, kteří začali zabírat jejich pole a pozemky naležící tamnímu šlechtici Minhiosovi Rilya, jenž klan či rod založil a zajistil mu mezi ostatnímy rody významné postavení a slávu. Spojencem Sercés Isil byl a stále je, početný a jen o něco méně význámější, klan Tirno Saphire (strážce safíru), jenž podle staré elfské pověsti střeží safír s neobyčejnými vlastnostmi a velikosti mužské pěsti. Kámen nebeské barvy má klan chránit a léčit zraněné, nemocné či umírající osoby s čistým srdcem a nevinnou duší. Na severu hvozdu se nachází tajemná jeskyně, ve které, podle Enwinské pověsti, sídlí nejtajemnější a nejohavnější rasa z celého Dalasoru. Legenda, která se vypráví v krčmách nadanými bardy a potulnými poutníky, vypovídá o mocné rase, která se podobá z poloviny elfům a pavoukům, však silnější jsou než mágové ovládající elementální magii či transformaci. Lituji toho, že jsem se nechala na tohle putování přemluvit, protože mám z pavouků panický strach a podle Darakových slov se to tu osminohými obludami jen hemží. Nedokážu si představit, že bych se s nějakým, téměř dvě stopy vysokým, pavoukem setkala, natož s ním bojovala či při nejhorším spolupracovala. Začínám mít pocit, že budeme mít tu čest se s nimi skutečně potkat a bohužel to zřejmě nebude zrovna přátelské setkání.

29.6. 1168 - Deník Namidy

27. března 2010 v 20:35 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Po téměř dvanácti slunečních obězích bloudění lesem, což činí dvanáct dní, jsme našli cestu, která vede ke skalnatému pobřeží Anorren aear (Slunečního moře). Jsme vyčerpáni dlouhým bojem s lesním duchem Kirkésem a nekonečným hledáním cesty vedoucí z lesa. Před více jak třemi slunečními oběhy, zrovna když jsme nabírali nové síly na další noční bloudění a Darak mi vyprávěl o osminohých tvorech arachnea torxis (téměř dvě stopy vysoký pavouk, barvy tmavé jako bezměsíční noc a smrtelnými kusadly vystřikující nazelenalý jedovatý sliz) jenž žijí po boku temných elfů z rodu Lomin liante (nočních pavouků), kteří si začali uplatňovat nárok na elfskou část jižního Dalasoru a o jehož sídle nejsou žádné zmínky, nás vyrušil podivný tlumený zvuk výkřiku, který přehlušil písklavý ton okolí a na pár chvil nám otupil smysly. Než jsme se vzpamatovali a porozhlédly po příčině podivného zvuku, ze křoví vyletěla ohnihá koule o průměru jeden a půl stopy, dopadla do středu mýtiny opředené mlhou a vytvořila žhavý kráter, ze kterého stoupal tmavý dým. Rána nás odhodila na nejbližší kmen seschlého stromu a krátce na to vyšel pomalým, ale jistým krokem mlhavý opar šestinohého jelena. Krátká hnědobílá srst mu pokrývala většinu těla, vyjímkou byla tvář s náznakem lidských rysů. Srst na hlavě a krku se prodlužovala v řídkou koňskou hřívu bílé či stříbřité barvy, jeho výška a velikost obřích jeleních parohů byla neuvěřitelná a na podivné napůl lidské a napůl zvířecí tváři se mu leskly tmavě modré oči plné vzteku. Okamžitě jsem v něm poznala Kirkése, vládce mrtvých a přízrak věštící smrt každému, komu se zjeví. Darak mě vzal za rozklepanou ruku, zašeptal mi, že musíme rychle zmizet, jinak by to byla zřejmě naše smrt. V tu chvíli jsme se rozeběhli hluboko do temného lesa, u kterého jsme si mysleli, že nám poskytne alespoň slabé útočiště před nebezpečím. Vypadalo to, že Kirkés se nám vzdaluje, chtěli jsme si na chvíli odpočinout, ale během pár minut nás obklíčili jeho přízrační strážci. Na rozdíl od lesního sucha měli podobu mladých elfských pannen, které pomalu lákaly Daraka do svých chřtánů líbezným zpěvem a medovým tenkým hláskem. Chvíli dokázal odolávat, ale jakmile se z jejích dlouhých vlasů začala linout okouzlující ovocná vůně spojená s kořením , už se dále nemohl přemáhat a omámený začal k přízraků klopýtat. Zmohla jsem se jen na drobný krystalek, který jsem vytvořila pomocí vrozeného nadání na magii krstalů (ikdyž je stále nedákážu plně využít v boi, protože nad nimi nemám dostatečnou kontrolu) a vhodila ho Darakovi do ramene. Díky bolesti se vzpamatoval, tasil meč pečlivé elfské výroby a vyřkl podivnou formuli pro živý oheň. Meč mu zachvátil zelený plamen záhuby (vrozená schopnost klanu Serces Isil). Jakmile se ohnal po prvním přízraku, přetnul ho jedinným úderem, jako by nebyl jen mlžný opar, ale tvor z masa a kostí. Pomocí toho plamene jsme přízraky donutili k ústupu, ale Kirkés se nevzdal a začal na nás útočit osobně. Jeho magické útoky byly skutečně velmi silné, zdálo se, že ovládá jak živelnou, tak také i černou magii. Pokoušeli jsme ho udolat tím, co zvládneme, ale na vše , čím jsme bojovali byl odolný. Krystalky a stromy či kameny, které jsem na něj vysílala pomocí telekineze odrážel podivnou bariérou, také Darakův oheň a led dokázal odrazit a využít proti nám. Podařilo se mi k němu dostat na méně jak dvě stopy a zasáhnout ho do oka špičkou jedním z mých nejostřejších kousků fialových krystalů, ale tím jsem ho ještě více rozzuřila. Jeho rohy najednou začaly zářit sluneční světlem a spálili mi část obličeje, ruce i většinu kůže na nohou. Jelikož jsem živý upír, ztrára krve mi způsobila obrovské problémy, viděla jsem okolo sebe jen bílé světlo a bolest mi otupila veškeré smysly, které mi napomáhaly v boji. Když jsem se vzpamatovala a vrátil se mi z části zrak, bylo už pozdě, lesní bůh se nade mnou zkláněl, kopytem se napřáhl a přelámal mi nadvakrát ruku, Darak mi naštěstí zachránil život. Zatímco se Kirkés věnoval utpení a bolesti, kterou mi působil slunečním světlem a svými kopyty, temný elf tasil měč, nechal jej rozhořet svým zeleným plamenem a s nadpřirozenou rychlostí probodl zvířecí bok. Kirkés jen zasyčel a po chvíli zmizel v témných zákoutí lesa, vedle jeho stop se táhla stříbrná skvrna krve z probodnutého boku.

20.6. 1168 - Deník Namidy

22. března 2010 v 19:02 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Zřejmě jsme v lese zabloudili, je tu tma a hustá mlha, přes kterou nějde poznat zdali je den nebo noc, všechny cesty jsou si podobné a stromy symetricky stejné. Nemáme pojem o čase, minuty se vlečou jako hodiny a hodiny jako dny, ponurá atmosféra lesa náladě nijak nepřidává a pomalu začínám propadat beznaději. Kdyby nebylo Daraka, který se mě snaží uklidnit větami, že cestu z lesa brzy najdeme, zřejmě bych to už vzdala a v lese zemřela. Naštěstí jsme se ještě nesetkali ani přízraky, ani s Kirkés, ale nepotkali jsme ani žádné živé bytosti. Mám pocit jako by byl les bez života, dokonce i stromy jsou holé bez listů a jejich větve vypadají jakoby byly ohořelé. Bojím se, že zde budeme muset bojovat, protože zrak mám otupělý mlhou a čich podivnou a silnou směsicí pachů připomínajících koření a hnilobu, jedinné na co se mohu spoléhat je sluch, ale i ten zesláblý podivným pískáním, které neustává a rozléhá se po celém lese. Žaludek mi svírá podivný pocit, něco se stane..cítím to v kostech a není mi z toho zrovna nejlépe....nesmím se tomu pocitu poddávat, jinak by to mohlo skončit velice špatně. Vysoká tráva se nepřetržitě ohýbá pod poryvem silného ledovému větru, větve ohyzdných stromů v nočním svitu měsíce vypadají jako ruce nestvůr, které mi v dětství matka popisovala a strašila mě jimi, když jsem hodně zlobila nebo nechtěla jít brzy spát. Moc ráda si přemítám šťastné útržky z dětství, kdy jsem pomáhala matce a staršímu bratrovi se sběrem kita poteto (brambor severních),nihongo ninjin (mrkví japonských) a dalších rostlin , které se pěstují na severu a nevadí jim zimní mráz i v letním období. Stýská se mi po nich a mezi nejčernejší vzpomínky v dětství se mi utkvěla zrovna jejich krutá smrt, jejich ztráta mi způsobila obrovskou bolest a stále se mi zdá, jako by to bylo včera a ne před stovkami let. Pořád si vybavuji jejich křik, pak spoustu krve a nakonec bezhybná těla členů rodinny, na jejichž tváří se rýsovalo zděšení, strach a beznaděj, ležící před dubovými dveřmi, před nimi stál můj otec, ústa měl od krve, rudou katanu s černým ostřím držel v pravé ruce a na tváři se mu rýsoval šílený úsměv. Tehdy jsem měla strašlivý strach, kroutila jsem se v rohu postele, mačkala měkký polštář plněný ovčí vlnou a při každém jeho kroku jsem sebou cukla a zavzlykala. Tak dlouho jsem nebrečela.....to bylo naposledy, co jsem uronila slzu. Poté, co mě znásilnil, předal mi určité schopnosti a přeměnil v upírku, jako bych ztratila na chvíli pocity....nevím zdali jsem cítila v tu chvíli bolest, ale v jeho sídle jsem si uvědomila, že pro upíry na tomhle světě není místo a budu se po celý život skrývat jako ničící zrůda. Jen za jedinou věc mu musím jednou poděkovat...Poděkovat mu za to, že mě naučil nevnímat bolest a potlačit veškeré city, které se ve mně skrývají.

9.6.1168 - Deník Namidy

19. března 2010 v 20:16 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Už jsme jen pár dní od Morë taurë, mlha je krok od kroku hustší, viditelnost se zřetelně snižuje a v chladném vánku se nese vůně strachu a krve. Podle Darakova nejistého výrazu ve tváři jsem usoudila, že si není jistý vlastními slovy a má strach, že Kirkés nás svým územím jen tak projít nenechá. Představa, že na nás zaútočí téměř dva a půl metrový jelen se šesti nohama a lidskou tváří, se mi také nezamlouvá. Kirkés údajně vládne mocnou silou ohně, života i smrti, dokáže vyvolat strašlivé přízraky fairë vysávající životní energii z každé živé bytosti, které se dotknou nebo ji políbí mrazivými rty. Dokáží na sebe brát mnoho různých podob (počínaje zvířecí až po elfí nebo lidskou) a její pomocí lákají bezmocné tvory do záhuby. Už jen ta představa mě děsí, ale pokud se chceme dostat do Turmy aniž bychom na sebe upozornili, musíme se vydat přes les, protože je to jedinná možnost, která nám zbývá. Stále jsem unavená po boji se šupinatým tvorem, jehož jméno nezná ani Darak ani elfský lid, který je svými znalostmi vyhlášený. Už jsem se naučila základy jejich mluvy a jazyka, dokážu zformulovat některé věty a kostrbatě bych se s nimi dokázala domluvit. Jsem tomu temnému elfovi skutečně vděčná, protože bez něj bych nebyla schopná tuhle výpravu dokončit a předem bych se musela smířit s neúspěchem. Nedokáži to popsat, ale je pro mě den ode dne důležitější, stále víc lituji toho, že se nedokážu vymáčknout, možná je to tou nejistotou a nebo se snažím smířit s tím, že má zřejmě dívku a to mnohem dokonalejší, než jsem já. Nijak mi nepomohl ani včerejší den, který jsme díky žhnoucímu slunci strávili v jeskyni kousek od cesty, pamatuji si, že mě probudil lehký dotek na tváři a když jsem otevřela oči nademnou byl Darak a upřeně se mi do nich díval. Chvíli jsem z něj cítila lásku a bolest zároveň, avšak když jsem se ho chtěla zeptat, co se stalo, začal mě něžně líbat a poté jsme spolu zažili překrásný den. Byl to nejdokonalejší okamžik z mého života, ale zároveň je mi teď ještě hůře, protože s ním nikdy žít nebudu, ikdyž bych si už přála se usadit, mít děti a milujícího manžela. Chci žít jako člověk a ne aby na mě každý pohlížel jako na zrůdu, která ničí jeden nevinný život za druhým, nemá duši a nedokáže milovat, ale já duši mám a s nimi i pocity...

29.5. 1168 - Deník Namidy

16. března 2010 v 21:23 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Podle Daraka nemá smysl pokusit se dostat do Turmy přímou cestou, protože ji nepřetržitě hlídají magičtí strážci, kvůli častým nájezdům barbarských orko (skřetů) a není vůbec snadné je porazit, navíc na sebe nesmíme upoutat velkou pozornost, jinak by se nám celá výprava značně ztížila a o mnoho měsíců prodloužila. Podle jeho slov by měla být nejbezpečnější cesta přes Morë taurë (Ponurý les) k pobřeží Anorren aear. Jelikož okolí je velmi zrádné, pravděpodobnost, že v lese narazíme na hlídku je minimální a tudíž je cesta mnohem bezpečnější. Jen se mi moc nezdá ten název....ponurý les?...Vypadá to, že se mu strážci nevyhýbají náhodou. Podle stáré elfské legendy, kterou mi po částech Darak každou noc vyprávěl, se v lese vyskytuje posvátný duch Kirkés, který udržuje v okolí hustou mlhu a tím chrání stromy před dotěrnými dřevorubci či barbary hledající si úkryt, aby mohli vykrádat projíždějící povozy a jejich cennosti zpeněžit ve větších městech, které se v okolí nachází. Kirkés se údajně zjevuje v podobě vysokého, šestinohého jelena s obřími parohy a jeho tvář, pokrytá krátkými šedobílými chlupy, má podobu lidské. Zabije či zmrzačí každého, kdo se pokusí lesem projít a vyruší jeho spánek. Legenda se také zmiňuje o Měsíčním amuletu ukrytém u křišťálového pramene v nejtemnější části lesa, který dokáže oživit mrtvé, vyléčit smrtelné rány i nemoci a jeho vlastníka obdaruje nesmrtelností. Darak mi slíbil, že se nám nic nestane, protože Kirkés úročí jen na ty, jejichž srdce je zkažené a plné zloby, když se mu nepokusíme ublížit, nechá nás projít a ani si nevšimne, že mu někdo vstoupil na území. Dnešní den jsme přečkali u malého jezírka ve stínech vysokých milských bříz a ostnatých akátů, jejiž vrchy se tyčili k azurově modré obloze. Kvůli spalujícímu slunci jsem byla donucena schovat se pod Darakův plášť, protože stromy nebyly schopny zachytit veškeré paprsky a byly by mě spálili na prach, kdyby mi elfí mladík se stříbrnými vlasy nenabídl pomoc. Potřebovala bych si s ním promluvit o citech, které k němu chovám, ale bojím se odmítnutí. Vybírám si pečlivě muže se kterým chci žít a on je ideál, který jsem si dávno vysnila a teď ho také i potakala.

13.5.1168 - Deník Namidy

14. března 2010 v 19:13 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Krátce nad ránem jsme se dostali do potičky s velmi podivným a mocným tvorem. Vypadal jako člověk, avšak místo kůže měl tmavě hnědé šupiny, obličej protáhlý s vystouplou bradou, oči v šeru rudě zářící a poměrně daleko od sebe a zlatými vlasy splývajícími až pod ramena. Jeho síla byla ohromná, jediným máchnutím šupinaté ruky s drápy velkými jako můj malíček, nás odhodil na téměř deset stop vzdálený strom talševníka jižního ( listnatý strom s trny na silných větvých, který rodí jednou do roka kulaté plody zlaté barvy, sloužící na léčbu smrtelných nemocí). Téměř mi tou ránou vyrazil dech a chvíli jsem myslela, že zemřeme nebo budeme odvedeni do otroctví či později na hranici, kde nás upálí. Dokázal odrazit veškeré předměty, které jsem na něj telekinetickýma očima posílala, krystalické kopí jenž ho zasáhlo, se rozdrolilo na malé krystalky a letící shurikeny ignoroval, jako by se ho ani netýkaly. Při pokusu zasáhnout ho katanou do krku mi chytil zápěstí na levé ruce a téměř mi ho rozdrtil, bolest byla nesnesitelná a jakmile jsem začala křičet, drtil mi ho ještě silněji, až kosti vydali lámavý zvuk. Pamatuji si, že Darak vyslal nějaké omračující kouzlo a pak už jen tmu, která mi zahalila mysl. Když jsem se probudila, cítila jsem upírající se pohled zelených Darakových očí, které zářily na jeho ustaraném obličeji. Seděl při mně, hladil po unavené tváři a odříkával podivné fráze v elfském jazyce, které mi pomalu navracely sílu a léčily zlámané kosti i s roztříštěným zápěstím. Zeptala jsem se ho, co se stalo, roztřeseným hlasem (nedokážu přesně říct jestli strachem nebo vyčerpáním) mě uklidnil, že jsme prozatím v bezpečí, ale jestli se chceme vyhnout dalšímu boji s tou nestvůrou, musíme si cestu prodloužit a pokusit se co nejrychleji dostat k pobřeží Anorren aear (slunečnímu moři). Ten nápad se mi nezamlouvá, protože cesta bude trvat nejméně o měsíc déle, ale jelikož chápu, že toho tvora bychom nikdy neporazili, tak jiná možnost nám nezbývá a musíme jít podél pobřeží k přístavnímu městu Lond, odkud se lodí dostaneme na Kirenský výběžek a pak už je to do Turmy jen pár týdnů cesty.

4.5.1168 - Deník Namidy

12. března 2010 v 19:41 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Dnes jsme konečně překročili hranice a pomalu se blížíme do říše elfských bytostí. Země se začíná zelenat a vzduch se každou mílí otepluje téměř o stupeň. Nízké a holé keře střídají listnaté stromy, na kterých září fialové, červené nebo žluté plody neznámého ovoce. Darak mě ve volném čase učí elfský jazyk a k tomu přidává různá magická zaříkadla, která by mi dokázala v boji pomoci. Vysvětlil mi na jakém principu kouzla fungují, téměř všechny formule jsou v elfštině a vyžadují vysoké soustředění a trpělivost, protože není jednoduché pomocí pár slov vytvořit oheň nebo nechat vyrůst ze stromu či keře větev. Také mě seznamuje s okolní přírodou, učí mě názvy jednotlivých rostlin a popisuje mi tvory, kteří na jihu žijí. Vyprávěl mi, že jeho rodina byla vypovězena ze země, protože se nechtěli podílet na dávné a kruté válce mezi kmeny elfů a proto také byla jejich jména vyryta na černou listinu rodu, avšak svého syna si s sebou vzít nemohli. Blíže mi vysvětlil, že elfové mají zvyky mnohem odlišnější od lidí a dwarfů (trpaslíků), dokonce i mezi lesními a temnými elfy je ohromný rozdíl. Temní elfové byli narozeni k boji a válkám, hned po narození byli chlapci matkám odebráni a od sedmi let byli posíláni do škol, kde se učili magii a zacházení s meči i lukem. Sám Darak to krušné období zažil a pamatuje si krutou dobu, která ho ochudila ho o šťastné vzpomínky z dětství. Když mi o tom vyprávěl, jeho hlas zněl smutně, v očích se mu na okamžik zaleskli průhledné slzy a poté na okamžik odvrátil pohled. Bylo mi ho neskutečně líto, protože si nedokážu představit, jaké je to žít bez rodičů a celé dětství se spoléhat jen na sebe. Jediné na co jsem se zmohla bylo objetí a když jsem se chtěla od něj odtáhnout, dlouze a něžně mě políbil. Překvapila mě jeho reakce, protože mi za celou dobu, co se známe nedal ani náznakem vědět, co ke mně cítí. Je mi o to více líto, že se jednou budeme muset rozloučit a každý půjdeme vlastní cestou.

27.4.1168 - Deník Namidy

11. března 2010 v 19:09 | Nami-chan
Nikdy by mě nenapadlo, že cesta do Elfí říše je tak nebezpečná, musíme být mnohem opatrnější, protože téměř na každé míli je magická hlídka, která dokáže vycítit upíry i jiné nadpřirozené rasy vzešlé z lidí. Jen za včerejšek jsme museli třikrát bojovat a utrželi jsme několik drobných ran. Daraka jeden strážce uhodil plochou stranou meče do hlavy a způsobil hlubokou ránu na temeni, díky které ztratil spoustu krve, naštěstí zranění není vážné a do dvou dní se můžeme znovu vydat na cestu. Jogi-sama nás pověřil výpravou do Elfí říše a varoval nás, že tentokrát to nebude cesta na pár týdnů, ale možná na pár měsíců i let. Elfové mají problém s méně početnější rasou, která jim pustoší pole,lesy i vesnice v okolí hlavního města Turma. Darak mi slíbil, že bude mým učitelem elfského jazyka a přidá k tomu něco málo z léčitelské i živelné magie. Bude se mi to v životě zřejmě jednou hodit, protože dokážu využít jen telekinezi a z části i techniku krystalů, ale telekinetické oči mi postupně ničí zrak a krystaly dostatečně neovládám ,abych je mohla využít v boji. Pokud vše půjde podle plánu, do týdne by jsme mohli být u hranic mezi severní a jižní částí Dalasoru a za měsíc bychom se mohli dostat do Turmy, kde získáme další pokyny. Darak mi slíbil, že až do Turmy dorazíme, utrhne mi květ rudé kamelie z posvátného stromu Aer, který stojí uprostřed náměstí naproti honosného hradu císaře Meldona Jasného. Jestli svůj slib dodrží, postarám se o to, aby květ nikdy neuvadl a připomínal mi Daraka i když už se zřejmě nikdy neuvidíme. Den po opuštění Torei se mi svěřil, že jakmile dokončíme tuhle misi, s Kao ukončí spolupráci a v lese poblíž města si postaví malou chatku, ve které se usadí a založí rodinu. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. U srdce mě zabolelo, protože za tu dobu, co jsme spolu putovali po Dalasoru, jsem si k němu našla cestu a vytvořila silné pouto. Mnohokrát mi zachránil život a dostal ze situací, ze kterých bych se sama zřejmě nedostala. Krátce před návratem do Torei s mečem Ůsvitu jsme se museli zastavit v malé vísce Laosi pro doplnění zásob, jenže místo pár hodin jsme strávili ve vesnici celý den, kvůli nedorozumění, které jsem vyvolala vyzívavým oblečením. Většina tamních obyvatel jsou věřících (uctívají bohy Kaosula - ohně a Warakeho- života i smrti) a krátká sukně či vyzívavá košile vyvolala mnohem větší rozruch než kdyby byla vesnice pod útokem. Naštěstí vesničané milují hudbu a divadlo, stačilo jim namluvit, že jsme potulní zpěváci, dokázat jim to improvizovanou písní a zase jsme byli volní...Založit rodinu?...zřejmě si našel mladou a krásnou dívku z Torei. Je možnost, že už ho nikdy neuvidím a v Kao mi přiřadí nového společníka. V tu chvíli jsem si přála, aby tohle putování nikdy nezkončilo a abych na místě té dívky, kterou si vybral, byla já. Už vím, že jsem se zamilovala a žárlím, ikdyž se na venek snažím zachovat chladnou hlavu. Také bych si přála založit rodinu a mít dítě...holčičku, která by se jmenovala Calima.

Deník Namidy - Úvod

10. března 2010 v 13:36 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Táááákže ^^ jsem nemocná a ve velké nude jsem přemýšlla, co napíšu ^^ rozhodla jsem se začít psát deík z pohledu Nami od jejího nástupu do Kao - organizase chráncí vůdce ve měste Torea. Děj je smyšlený a postupem času se seznámíte s celou Namidinou minulostí ^^. Je to spíše jen taká úvaha, takže odpusťte mi gramatické chyby a občas nepřehledné situace. Snad se vám to bude líbit a prosím o možné komentáře ^^ a kritice.
Vaše Nami-chan ^^

12.4.1168 - Deník Namidy

10. března 2010 v 13:21 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Meč byl dokončen a zítra se vracíme zpět do Torei. Musíme si pospíšit, protože meškáme nejméně dva dny. Za ty dva dny čekání jsem prošla celé město a v místní krčmě se dověděla něco málo o historii východu. Nikdy by mě nenapadlo, že existovala rasa podobná elfům, ale zároveň by se od nich povahově tak moc lišila. Byli to Sithé, nikdy jsem neměla tu čest s nějakým se setkat, protože jejich úpadek nastal asi před 20000 lety. V krčmě jsme seděli u stolu kousek od podivné skupinky lidí, jeden z nich měl dlouhé hnědé vlasy a byla z něj cítit podivná směsice pachů vlkodlaka, mrtvol a dřeva či koření. Vedli velmi zajímavý rozhovor o nekromantské magii. Muž vypadal, jako by ho život omrzel a za celou dobu se ani náznakem neusmál. Zmínil se i o Sithech, humanoidní rase, jen o něco menší, ale o mnoho hubenější než člověk, vlasy měl barvy levandule, úzkou tvář a vysoce postavené lícní kosti. Proč nastal úpadek se muž nezmínil, ale zmínil se o nektomantském svitku, který před mnoha tisíci lety našel v lese a začal se z něj učit základy nekromatnské magie. V tu chvíli mi došlo, že určitě člověk není, ale podle pachu jsem nedokázala poznat co byl zač. Také se zmínil o vzácné a zvláštní rase žijící na západě Dalasoru, která připomínala člověka a anděla dohromady s opeřeným krkem. Musel se s nimi setkat osobně, protože o nich věděl velkou spoustu informací a bez jakýchkoliv potíží dokázal popsat popis "andělské ženy", zmínil se i o jejím jméně, ale nemůžu si ho vybavit, jen v tu chvíli byla v jeho hlase cítit bolest a zlost zároveň. Zřejmě musel zažít něco opravdu bolestivého a buď to byla jeho přítelkyně nebo žena a přišel o ni nebo mu velmi ublížila. Svět je plný zajímavostí a s touhle rasou bych se jednou chtěla setkat, protože podle popisu musí být velmi rozumově vyspělí a vzhledově překrásní, kdybych nějakého příslušníka andělských lidí potkala, musela bych ho zařadit do své sbírky kreseb ve skicáku, který mi Darak nedávno daroval. Podle něj dokonale kreslím a mám velký umělecký talent, moc s ním nesouhlasím, ale kdo ví..třeba mluví pravdu. Jakmile muž i s jeho druhem opustili krčmu zaplatili jsme a Darak objednal dva pokoje, abychom se na noční cestu zpět do Torei vyspali a nabrali potřebnou sílu. Nyní ležím na posteli a přemýšlím o větách, které za ten den padly. Nekromantská magie? Slyšela jsem o ní, ale ještě nikdy jsem neměla tu čest potkat se osobně s někým, kdo by ji provozoval.

9.4.1168 - Deník Namidy

10. března 2010 v 10:18 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Před dvěma dny jsme dorazili do Carasu, překrásné město. Stavby jsou bohatě zdobené ornamenty, které připomínají magické symboly,uprostřed města je překrásný a rozlehlý park s jezírkem na okraji, kde s Darakem trávíme většinu času a vedle parku se nachází rozlehlé sídlo nejobávanějšího klanu východní části Dalasoru, Taraxis. Vypadá to, že tu zůstaneme ještě pár dní, protože věc, pro kterou jsme byli posláni ještě není zhotovena a nějaký čas to určitě potrvá. Cesta trvala o něco déle, než jsme mysleli. Darak se dostal do menší potyčky se strážci mířícími po stezce, která se stáčí a vede do města Dilí. Strážci v něm poznali temného elfa a viděli v něm vysokou peněžitou odměnu, protože na východě nejsou elfové zrovna oblíbení. Chtěla bych si poslechnou něco málo z historie téhle krásné části země. Znám jen sníh a zimu, tohle je poprvé, co jsem zavítala do místa, kde se tráva zelená a na stromech září pestrobarevné květy různých velikostí. Dnes chceme s Darakem navštívit místní horký pramen, který je vyhlášený svými léčivými účinky a podivnou nazelenalou barvou. Jen se malinko stydím, protože jsem ještě s nikým v pramenech nebyla a už vůbec jsem na sobě nikdy neměla plavky a nepromenádovala jsem se téměř nahá před mužem. Včerejší večer byl o mnoho chladnější než minulé noci, neměli jsme přikrývky ani plášť, kterým bychom se zahřáli, po několika hodinách za mnou Darak přišel a objal mě se slovy, že když budou naše těla blíže u sebe, bude nám tepleji. Jeho tělo příjemně hřálo a poprvé jsem ucítila podivné teplo, které sálalo od srdce až na povrch. Než jsme usnuli, povídal mi něco více o svém životě a místě, kde žil. Už vím, proč se vždy vyhýbal vážným známostem, ale přiznal mi, že se mnou se cítí příjemně a znovu jako by si užíval života. Jeho dívka byla v donucení provdaná bohatému obchodníkovi a poté už ji nikdy neviděl. Vyprávěl mi, že byla nádherná, tmavě hnědé vlasy, zlatavé oči a ladná postava s dokonalými křivkami, navíc měla dobré srdce a téměř věčný úsměv na tváři. Velmi mě potěšil slovy, že jsem jí velmi podobná a poté mě políbil na tvář. V tu chvíli se ve mně něco změnilo, ale nemůžu přesně určit co. Ten pocit jsem ještě nikdy nezažila...snad je to láska...možná je to jen přátelství, ale jediná věc,kterou můžu říci s jistotou je, že jsem si našla přítele,kterému konečně můžu věřit.

5.4. 1168 - Deník Namidy

9. března 2010 v 23:55 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Už je to skoro týden, co jsem se seznámila s tím potrhlým elfem. Nedá mi chvilku pokoj a ta jeho ukecanost už mě začíná štvát. Ještě chvíli bude mlet a rozbiji mu hubu! To s ním mám cestovat až do Carasu a zpátky *zděšený výraz* . Hmm alespoň voní po dřevě, které tak miluji a navíc, pohled na něj je taky celkem příjemný. Stříbrné vlasy, zelené oči, bledá kůže a vypracované tělo, co jiného by si mohla dívka v mém věku přát ?Smrt..neboť dívka v mém věku by už nežila xD. Když ho teď tak sleduji jak spí, je roztomilý. Kdyby nebyl tak ukecaný, možná by se s ním dalo skvěle vyjít. Takový pohledný mladík...z toho by mohlo být i něco víc *zasněný pohled* . Dnes se nám podařilo přejít hranice mezi severní a východní zemí, za dva dny by jsme mohli být na místě a pokud to půjde podle plánu do týdne budeme zpátky v Torei. Musíme si dávat pozor a díky tomu, že jsem upír můžeme cestovat jen v noci, takže ztrácíme drahocenný čas. Potřebovala bych nějaký plášť, který by pohltil sluneční paprsky. Jediný kdo ví o tom kým skutečně jsem je Darak a ten (sice pod výhrůžkou smrti) slíbil, že to zůstane mezi námi. Nakonec není zase tak špatný, mohl by z něj být skvělý přítel a hlavně je první, který se ke mně chová jako k sobě rovnému. Ále, co to zase melu, vždyť je příšerný a navíc, nedá se s ním vydržet, každého jen vytáčí. Avšak, co mě nejvíc zarazilo bylo, že se mi dokázal otevřít a řekl mi věčinu svých zážitků ze života. Je mu už přes 1250 let a stále neměl ženu, děti a ztratil celou svou rodinu. Narodil se na jihu Dalasoru ve městě, jehož konce omývá Minami no umi (Jižní moře). Přála bych si se jednou podívat k moři, k moři, které by nebylo zamrzlé a mohla bych se v něm koupat. Na severu Dalasoru mluví většina lidí či lidských ras japonštinou, na rozdíl na jihu převažuje elfština. Jižnímu Dalasoru se přezdívá Elfská země, protože téměř veškerá města jsou elfské architektury a 90% obyvatelstva tvoří elfská národnost. Elfové jsou velmi zajímavá rasa, dokáží splynout s přírodou, naslouchají šeptání rostlin i zvířat a jejich sluch je citlivější než netopýří. Vždy voní přírodou, nejčastěji po dřevě a sama jejich kůže jako by se dřevu podobala. Navíc oplývají vyjímečnými schopnostmi a to zejména v zemním elementu a léčitelské magii. Velmi zajímavé, pozorovat tenhle národ, spíše tedy jen jedince z tohohle národu.