Vlčice a dívka

26. června 2008 v 17:00 | Sasuka |  Literatura
Opět další malá biblička xDDDDD obsahující 344 stran (+ 2 knihy navazující přímo na sebe, proto se v ději určitě nestratíte) fantastického počtení ve kterém převládá boj, romantika a hlavně "magie". Kniha není směsí žádných dosud mnou přečtených knih, takže můžu s radostí oznámit, že autor si dal s dějem opravdu záležet, aby děj neokopíroval z jiných dosud známých i méně známých knih z žánru fantasy.
Něco o autorovi:
Henri Loevenbruck je francouzský autor fantasy. Narodil se roku 1972 v Paříži. Spolu s přítelem založil tento novinář, hudebník a spisovatel Science - fiction magazine. Po třech letech práce na postu šéfredaktorka časopisu se začal soustředit spíše na psaní románů a filmových scénářů. Přiznává svou náklonnost k investigativním thrillerům a žánru fantasy.
(čerpáno ze stránky www.wikipedia.cz)
Stručný děj knihy:
Hlavní postavou je Alea 13-ti leté osiřelé dítě celý život žijící ve vesnici, kde jí lidé zavrhovali. Živila se drobnými krádežemi jídla, pití a spávala , kde se dalo. Jenže jí to tak vyhovovalo. Jak čas plynul, Alea si našla nejlepší kamarádku Aminu, které po pár letech zemřel otec a musela se odstěhovat do hlavního města Gaelie Providence. Celý život jí změnila mrtvola s podivným prstenem na ruce zahrabaná v písku na Vřesovišti za vesnicí. Velkou roli také hrají druidové, od kterých se dozví , proč je tak důležitá jak pro své nepřátele , tak i pro ty , které chce ochránit.
Úryvek z knihy:
Alea přikývla. Avšak její pohled se stále někde ztrácel.
"Musím na Mohylovou horu," vydechla téměř šeptem.
"Na Mohylovou horu?" vykřikl trpaslík. "To je mi nápad! Do Harcourtského hrabství? Tam nás nepřivítají zrovna s otevřenou náručí... To věru ne! Není to nic pro dudlajícího trpaslíka, bardku s mimořádným posláním a už vůbec ne pro holčičku, která se považuje za největší drusadu všech dob!"
"Půjdu sama," odvětila dívka.
Trpaslík si odfrkl do bílého plnovousu.
"Tak to je ještě hloupější nápad!" vyškleboval se. "Faith ani já tě nehodláme nechat o samotě, ty vrhačko kamení! Zešílela jsi snad?"
Faith trpaslíkovi položila ruku na rameno, jako by ho chtěla požádat, aby se nerozčiloval.
"Chceš se vydat na Mohylovou horu? Ano, tam možná bude odpověď na ta tajemná proroctví. Myslím, že máš pravdu. Ale půjdeme s tebou, Aleo. Dobře víš, že od nynějška tě s Mjollnem budeme následovat všude. Postačí, když se budeme chovat nenápadně. V Harcourtském hrabství už jsem byla a znám tamější zvyky. Udělám vše pro to, abych ti pomohla nalézt, po čem pátráš. Stejně neumíš číst, Aleo, budeš mě potřebovat. Nás oba."
Dívka s úsměvem přitakala.
"Brrr," otřásl se Mjolln. "A už v tom zas lítáme jako pitomci! U mých zakrnělých předků, vy jste se obě dočista zbláznily!"
Vtom se Faith prudce vymrštila. Naznačila trpaslíkovi, aby zmlkl. Alea se zamračila.
"Slyšelas?" otázala se bardka.
Alea přisvědčila. Rozhlížela se kolem dokola a pátrala za stromy i skalisky po původu hluku, který právě zaslechli. Trpaslík zamumlal směrem k bardce:
"Tak co je?"
"Možná to nic není," zašeptala Faith. "Tamhle jsem zaslechla nějaký šelest," vysvětlila jim a ukázala směrem k vysoké bučině. "Půjdu si to ověřit..."
"Počkej!" přerušila ji Alea.
Dívka byla naplněna Saimanem. Nyní byl stále při ní. Vyčkával, připraven vzplanout jí v žilách. Při sebemenším znamení jí vyšlehnout v těle. Zavřela oči a pokusila se napodobit to, co Phelim provedl v Borcelském tunelu. Vybavovala si to celkem dobře. Vyslal tehdy před sebe Saiman, aby prozkoumal tmu.
Alea se usebrala. Zkusila Saiman vytlačit ven, pomalu, jako vlnu, jež olizuje písek. Energie jí sestupovala do paží, rukou a do konečků prstů. Už to skoro má.
Mjolln s Faith na dívku neklidně pohlédli. V trpaslíkových očích se dokonce zableskla výčitka. Neradi viděli Aleu takovou. Nechápali ji. Neviděli nic jiného než děvče se zavřenýma očima a svraštěným obočím, které svádělo jakýsi vnitřní boj, který jim nic neříkal. Za nic na světě by se však neodvážili ji rušit. Alea byla sice ještě mladá, ale když pracovala se svou mocí, naháněla jim prostě strach. Byli již svědky toho, co dokáže, a věděli, že nemají prostředky ani právo jí v tom zabránit.
Náhle ji Saiman obklopil. Líná láva neviditelné sopky. Všude kolem vyrostla kouzelná mračna a poklidně se rozprostřela vzduchem. A Alea spatřila svět skrze svého du-cha. Spatřila své přátele. Spatřila stromy, a nejen to.
Dívčin obličej byl zcela ponořen do sebe, když Alea náhle vydechla a otevřela oči dokořán. Její společníky to vyděsilo.
"To nic, Faith. Jsou to koně. Tamhle tudy," řekla a zamířila ke stromům. "Dokonce si říkám, jestli..."
"Jestli co?" dožadoval se Mjolln, který jí poskakoval v patách.
Avšak odpovědi se mu dostalo dřív, než Alea stačila promluvit.
"Alragan!" vykřikl, když v šeru odhalil svého poníka. "Helemese, to je ale překvapení!"
Faith si ulehčeně oddychla. Takže to koně se bojácně schovávali za stromy. Vrátili se, jako by věděli, kde své jezdce hledat. Kromě Alragana tu byla i Dulia, Alein po-ník, i tři zbývající koně.
Alea se rozeběhla k svému zvířeti a hned za ní Mjolln. Koně to poněkud vyplašilo, a tak se jim podařilo je chytit až na několikátý pokus.
Naši poutníci zneklidněná zvířata přivázali a nakrmili. Děkovali Moiře, že jim je poslala.
"To je dobré znamení, viďte?" utrousil potěšeně Mjolln.
"Určitě," přitakala Alea.
Dívka zamířila ke Galiadovu koni. Podobně jako ostatní byl stále osedlán. Magistel se neobtěžoval zbavit koně nákladu, když se od něho museli odloučit a ponořit se do hvozdu sylvů. Už dříve si všimla, že vozívá vzadu za sedlem malý váček, a uvědomila si, že tam nechybí ani teď. Samou zvědavostí se postavila na špičky a váček otevřela. Uvnitř nalezla pruh modré látky. Pamatovala si, že Galiad si jej uvazoval kolem čela, když ho přilba příliš hřála. Asi na něj zapomněl a zřejmě to pro něho ani nebyla velká ztráta, avšak Alea si jej zastrčila do tlumoku. Napadlo ji, že jí tak alespoň bude připomínat onoho muže, který se k ní choval tak spravedlivě a čestně. Přísahala si, že ho co nejdřív najde a tenhle kus látky mu vrátí. Byl to symbol, jenž její přísahu pomohl zpečetit.
Prozatím však nechali koně koňmi a vrátili se k ohni. Už se úplně setmělo a Mjolln nezadržitelně zíval.
"Jděte si už konečně lehnout," řekla dívka, "já se půjdu projít."
Trpaslík na bardku vrhl zpytavý pohled. V duchu se tázal, zda ji Aleiny noční procházky znepokojují stejným dílem jako jeho. Od té doby, co opustili Borcelský hvozd, neminula jediná noc, aby jim dívka na několik hodin nezmizela z očí, odmítajíc jakoukoli společnost. Nikdy jim přitom nechtěla prozradit, čemu se uprostřed noci věnuje.
Alea se opět beze slova zvedla a s mírným pokývnu-tím směrem k oběma přátelům zamířila pryč.
Mjolln sledoval, jak dívčina drobná silueta mizí ve stínu prvních stromů. S povzdechem vklouzl pod pokrývku a jen doufal, že mu spánek dodá klidu.
 


Komentáře

1 Hanako Hanako | 22. ledna 2010 v 18:22 | Reagovat

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaa miluju tyhle knizky miluju mam vscehny dily a je to ma nej nej nej knizky :)

2 Nami ^^ Nami ^^ | 22. ledna 2010 v 18:37 | Reagovat

jjj moje řeč one-chan ^^ tyhle knížky patří mezi mé nejoblíbenější a mají krásný příběh

3 Hanako Hanako | 22. ledna 2010 v 18:51 | Reagovat

hai haiii souhlasim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama