Sen

10. ledna 2011 v 22:09 | Nami-chan |  Výtvory
Náhle jakoby spatřila na hladině jezera něco rudého. Snad přenádherný květ kamélie, snad list růže nebo jen odraz zapadajícího slunce na hladině křišťálové vody. Upřela na úkaz kamenný pohled, ve kterém dřímaly žal, bolest i nenávist. Najednou jakoby jí zaplavil spalující žár ohně, ladně se natáhla k rudému obrazci a snažila se jej uchytit mezi tenkými prsty. Opravdu..byl to květ kamélie..rudé jako slunce Thereas a bílými žilkami, které připomínaly neutišitelné proudy řek z Jantarových vrchů. Připadal jí tak známý..snažila se ze všech sil vzpomenout, kde už takový květ viděla. "Vždyť to je..." rukou zajela do plátěného batohu a po chvilce hledání v jeho nekonečných záhybech, vytáhla podivný, fialový krystal. Na první pohled vypadal jako neobyčejně zbarvený diamant, ale po bližším zkoumání bylo zřetelné, že materiál nepochází z Dalasoru ani z jeho okolí. Struktura byla od diamantu velmi odlišná, na dotek krystal byl hladký, jakoby byl uhlazen boží rukou, více než broušený diamant, připomínal křemen či křišťál, avšak velmi nepřirozené barvy. Ale na krystalu byla ještě jedna podivná odlišnost, uvnitř byl uvězněn květ. Přesně takový, jaký měla položený na dlani. "Da..ra..ku.." zašeptala do ticha dívka s havraními vlasy a znovu se ponořila do černých myšlenek, kterými se užírala posledních pár let..možná desítek a možná i stovek. Po deseti letech ztratila pojem o čase, ale to jí netrápilo...Jak je to vlastně dlouho, co jsem byla mezi lidmi? Dokázala bych jim odpustit? Nesvázala bych se omylem s někým dalším? Otázky se pomalu prodíraly jejími myšlenkami. I když věděla, že rituál Svázání je u upírů vzácný a velmi nebezpečný (nikoli při jeho provádění, avšak pokud by jeden ze svázaných zemřel, druhý by nesl následky po celý život), sama jej zaslepená láskou uzavřela. Smrt muže, který jí provázel ruku v ruce nekonečným rozcestím života a nasměroval na správnou cestu, hluboce zasáhla její srdce, proto dlouhá léta žila v ústraní, vyhýbala se čemukoli živému a ukrývala se v nejtemnějších zákoutí jeskyně pod vodopádem kousek od trosek Staré Torei. Kéž bych mu dokázala říct, co pro mě všechno znamenal. Vždyť věděl, že se milujeme, že já ho miluji..


Ozval se výkřik a mladá dívka se prudce probudila. Z čela se jí linul studený pot a dvoubarevné oči měla vytřeštěné čirou hrůzou.
" Nami? Jsi v pořádku?" ozval se mužský, ustaraný hlas vycházející zpod přikrývky.
Bála se otočit, co kdyby to byl jen výplod její fantazie a sen, co se jí zdál by byla skutečnost? "Nami? To jsem já..Nemusíš se bát, byl to je ošklivý sen.." objal jí svými mohutnými rameny a dívku zaplavila kořeněná vůně jeho těla.
Pomalu se jí opět zmocnil klid, ale ještě chvíli trvalo, než sebrala dostatek sil a otočila svou roztřesenou hlavu ke zdroji uklidňujícího hlasu.
"Dare..nejsi jen mým snem?" tiše zašeptala posmutnělým, medovým hláskem a upírala na něj uplakaný pohled.
"Neboj se maličká, na sen jsem až příliš živý." stříbrnovlasý mladík se zasmál a dívku objal o to pevněji, do objetí se pokoušel vložit veškerou lásku, kterou k ní choval a jako důkaz jí daroval sladký polibek na sametové rty, které se jí zkřivily do uvolněného úsměvu.
" Ach..díky Moiře, byl to jen sen.." polibek mu oplatila, avšak z jejího vyzařovala nejen láska a radost, ale i vášeň, kterou se před mladíkem snažila ukrýt.
"Noc je ještě mladá...nechceš ji využít k něčemu užitečnému?" prohrábla mu dlouhé, sněhové vlásky a zlehoulinka mladíkovi přejela jazykem po oušku.
" Užitečnému? A copak to je?" pohladil ji po jemné pleti bez jakýchkoliv nedokonalostí, jakoby byla z pavučiny a bál se, že ji potrhá. "Uvidíš..." zajela mu dlaní pod plátěnou košili a začala jeho rty zahrnovat rozvášněnými polibky.
 

Táááák...

22. prosince 2010 v 8:30 | Nami-chan |  Blbosti :D
Tááák mí drazí věrní :) zase sem po velmi dlouhé době něco přidám, dlouho jsem se tu neukázala, ale pokouším se blogu zase postupem času věnovat. Není zrovna moc času, takže jsem ráda, že si jej znovu pokouším obstarat :) Jen doufám, že to tu zase nebudu flákat xDDDDDDD

Otázky

24. září 2010 v 20:37 | Nami-chan |  Výtvory
Nač sleduješ oči, které se upírají na tvou tvář,
nač odmítáš to co již v srdci máš,
bojuješ s nenávistí i láskou,
ústy přikrytými černou páskou.
Kdy v myšlenkách se mi jevit přestaneš
a ukončíš své věčné otázky:
"Proč nedala si mi ještě šanci
a miluješ se s tím, koho sotva znáš,
nyní žijeme jako dva psanci,
avšak v srdci stále mě ukrýváš?
Proč na mě stále myslíš,
ikdyž jinému si srdce dala,
proč o nás jako o partnerech smýšlíš,
když za jiného si se navždy provdala?"
 


3.8. 1168 - Deník Namidy

26. srpna 2010 v 20:15 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Alergie ustupuje velmi pomalým tempem a pořád mám pocit, jakoby mi svěcená voda rozežírala oči i nosní sliznici. Naštěstí krev už mi z očí ani nosu nestéká a jediné co mě trápí je silná rýma a časté kýchání, díky kterému nejsem schopna uhlídat své schopnosti a čas od času se stane, že nedorozuměním proměním určitou věc v krystal (pozn.:dnes to schytala Darakova bota). Krajina se pomalu mění z téměř pusté písčité pouště na zelenou louku s bujným porostem a rostlinstvem, jejíž původ je mi neznámý. Mezi stromy jsem dokázala prozatím rozeznat jen Trnovnici královskou (listnatý strom s jedovatými podlouhlými listy, ale velmi chutnými tyrkysovými plody) a Lípu srdčitou (jejichž sušené i čerstvé listy jsou vynikající v čaji a dodávají mu svěží aroma). I když jsem věděla z bardských písní, že vegetace, zvířectvo i podnebí jihu je odlišné od těch na severu, překvapujeme rozsah změn. Byla jsem zvyklá na velmi nízké teploty, ale všímám si, že čím blíže se dostáváme k elfskému lesu, teploty stoupají bezmála o jeden stupeň na každých deset tisíc stop. Celé tři dny jsme se nezastavili a tak si po dlouhé době dopřáváme zasloužený odpočinek. Bolí mě celé tělo a necítím palce u nohou, zdrželi jsme se v Londu a odplula nám poslední loď. Musíme tedy do přístavní vesničky ?nedaleko? města a vyhledat tamního převozníka, avšak po vesnici není ani stopy. Okolo jsou jen stromy, keře a krom bílých veverek šplhajících po kůrách zvláštně zakrouceného stromu (podle Daraka se mu odborně přezdívá Okácie pralesní, ale je to spíše jen okrasná dřevina na nádvořích větších měst než dřevina k užitku) či otravného hmyzu tu nic nejeví známky života. Alespoň, že tudy teče příjemně chladivý potůček, kde se můžeme namočit a ovlažit svá unavená a přehřálá těla....Hmmm....Velmi dlouho jsem nebyla s Darakem osamotě..alespoň ne tak, jak bych si přála a teď mám konečně možnost pořádně si užít jeho přítomnost. Něco mě avšak stále nenechá spát...Magkirina věštba osudu... vím, že je to nemožné a jsou to jen nesmyslné bláboly, ale něco mi na tom nesedí a srdce mi svírá podivná úzkost. Mám strach z toho, co se má stát, i když vím, že osudu neporučím a nedokážu jej změnit...Neměla bych si s tím lámat hlavu, jen ...zajímalo by mě, kdo je ten druhý muž...vyvolený...

kravinka xD ale pls klik

22. srpna 2010 v 21:19 | Nami-chan |  Blbosti :D
http://s12.bitefight.cz/user/bite/110474

22.7. 1168 - Deník Namidy

6. dubna 2010 v 21:24 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Štiplavá vůně mořské vody mě nutí ke stálému kýchání, díky slanému vzduchu mám neustálou rýmu a z očí mi tečou zarudlé slzy. Podle Daraka je to jen podivná alergie na sůl a že mi zřejmě způsobí jen povrchní potíže, jako je zarudnutí pokožky či problémy s dýcháním, ale nemělo by to být nic vážného, avšak byl neklidný kvůli krvavým slzám. Musela jsem ho uklidnit, že to určitě není nic vážného a patří to k nežádoucí reakci na mořskou vodu. Avšak i přes to se mi v Londu velmi líbí, stavby už se začínají podobat elfskému stylu ulice jsou plné stánky, kde obchodníci nabízí vše (počínaje látkami až po jídlo či překrásné šperky s drahokami). Chvíli jsem uvažovala, že podivný zelený kámen vyměníme za jídlo nebo látky, ze kterých bych mohla cestou ušít nový oděv, protože tenhle, co máme na sobě je už roztrhaný a velmi špinavý. Stále mi ten kámen připomíná nějaké obří vejice, jako by se v něm něco hýbalo a snažilo se dát najevo, že se brzy vylíhne, avšak co by mohlo být tak velké, ale sneslo také vejice....navíc zelené a téměř nezničitelné? Musíme ho , co nejdříve přinést do Turmy, nahání mi hrůzu, ale zároveň má své kouzlo a je nepopsatelně nádherný, když jeho lesklý povrch hraje všemi odstíny emeraldové barvy. Díky tomu kameni, jsem zavítala do podivného krámku, vonělo to tam po vonné svíci vysící na stropě. Na stole byla položená křišťálová koule a vedle ní podivné kůstky s ještě podivnějšími vyrytými ornamenty. Vedle stolu seděla stará žena s prošedivělými, kudrnatými vlasy splývajícími až pod ramena, něco si pro sebe mumlala a jakmile si mě všimla, uvítala mě s širokým úsměvem a pobídla, abych se usadila na starou rozvyklanou židli. Jakmile jsem se posadila, představila se mi jako legendární věštkyně Magkira , ke které se vztahuje spousta tajemných pověstí. Podle jedné je dcerou boha Warakeho, po kterém zdědila dar vědění a velmi přesného čtení budoucnosti a pozemské dívky Mariah, jejíž krása byla andělská. Magkira zdědila velké nadání na věšteckou magii i nadpřirozenou krásu (i ve stáří), ale budoucnost věští jen vybraným a pro ni vyvoleným bytostem. Nevím, proč si vybrala zrovna mě, ale budoucností mě nepotěšila a bojím se, že se jednou vyplní. Na stůl rozsypala dračí kůsty s podivnými ornamenty, oči se ji zakalily a začala mluvit jakoby do prázdna. Přesně si její slova pamatuji a zřejmě i velmi dlouho budu : "Spousta krve, srdce ti rve. Smutek v srdci, miloval tě předci. Avšak umřel a krutou smrtí, teď se v hrobě žarlivostí vrtí. Dítě umřelo s ním, co se stalo vím. Jeho tělo pohozeno do ohně bylo, jen popel a ohořelé oko z něho zbylo. Loviti vlkodlaky budeš spoustu let, dokud vyvolený neokusí tvůj sladký ret.". Jsou to opravdu jen pouhá slova? Určitě je to jen šarlatánka, která se snaží proslavit se na cizím jméně a schopnostmi, které neovládá a nikdy ovládat nebude...I tak mám ale strach...

11.7. 1168 - Deník Namidy

1. dubna 2010 v 21:45 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Zastavili jsme se na písečné mořské pláži u kameného pobřeží. S východem zítřejšího slunce bychom měli být v Londu, kde dopníme zásoby jídla, necháme si vyspravit roztrhané šaty a nabereme trochu nové energie pro plavbu na Kirenský výběžek, který zasahuje už do Silme taure. Kousek od pobřeží jsme nalezli podivný zelený kámen neznámého původu. Nikdy jsem nic podobného neviděla, tvrdost překoná i mé krystaly, avšak na svou velikost je neuvěřitelně lehké a duté, jako by se uvnitř něco nacházelo. Kdybych nevěřila, že draci už téměř vymřeli, řekla bych , že to bude jejich vejice, ale draci na jihu Dalasoru vymřeli před patnácti tisíci lety a od té doby tu dračí bytost už nikdo nespatřil. Pokoušeli jsme se kámen rozbít, ale oheň, ostré krystaly ani zbraně ho nepoškodili a nebylo na něm ani škrábnutí. Dohodli jsme se, že jej přineseme do Turmy, tam už zjistí, co je to za kámen a k jakému účelu byl určen. Připomíná mi zelenou hvězdu Ezel, jenž má představovat nejbližší planetku s životem a dýchatelným ovzduším. Podle písně Nillë Ezel má být planeta plochá, zelené moře na jejíž koncích se má rozlévat do vesmírného prázdna a obíhají okolo ní tři měsíce (Elda, Maco a Lidea). Chtěla bych vidět bytosti, co na ni žijí a krajinu, která planetu obklopuje. Nemůžu se dočkat, až příjdeme do města a pořádně se vyspíme v téplé měkké posteli nějakého hostince. Celá cesta je velmi vyčerpávající, k tomu ještě ty boje, všechny zranění, které jsme v nich utrpěly či častá změna počasí si vybírá svou daň a ubírá nám poslední síly, co nám ještě zbyly. Zřejmě jsem to přehnala s telekinezí, protože mám silně rozmazaný zrak a hlava mě třeští, jako by se mi pomalu měnila v kámen. Darak se stal mou největší oporou, protože mi dodává sílu už jen tím, že se snaží být silný a za celou dobu našeho putování si ani jedinkrát nestěžoval, že se mu něco nelíbí nebo je unavený. Tvář má stále klidnou, ale strhanou únavou, ikdyž sám říká, že je vše v pořádku a klidně by zvládnul tuhle cestu ještě jednou. Obdivuji jeho pevnou vůli a odhodlání, nikdy neřekne, že to nedokážeme, ale raději bojuje, než se vzdá a tím mi dodává odvahu a novou sílu, když mi dochází a zmocňuje se mě beznaděj. Znovu jsem si spoměla na podivného muže, který seděl v Caraské krčmě...Nekromant...co je to vůbec zač a kdo to byl? Jeho podivný zápach mi naháněl hrůzu, ale ráda bych se s ním jednou seznámila a dozvěděla se něco víc o podivném "povolání".

2.7. 1168 - Deník Namidy

29. března 2010 v 22:03 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Jsme tak unaveni, že už nedokážeme udržet naše stálé tempo, které jsme drželi po celou dobu cesty do Londu. Stále jsme od města velmi daleko a neměli bychom se zdržovat zbytečným odpočinkem, jenže jizvy, které mi zůstaly po hlubokých ránách, jenž mi Kirkés způsobil svými neuvěřitelně silnými útoky, stále značně bolí a brání mi v rychlé chůzi. Kosti mám podle Daraka velmi křehké, takže musím být opatrná a šetřit se dokud mi nezesílí, jenže nemůžeme si dovolit ztrácet drahocenný čas a musíme se dostat co nejrychleji do Turmy, jinak může být pozdě. Namítala jsem nad žádostí chvíli se usadit a odpočinout u malého jezírka, ale temný elf si stál za svým a nakonec mě přinutil k odpočinku dlouhým polibkem, po kterém jsem mu nedokázala říci ne. Po dlouhé době mi Darak znovu začal vyprávět o temných elfech, kteří společně s lesními obývají tajemnou říši nacházející se v Silme taure (hvězdném hvozdě). Drow neboli temní elfové jsou rozděleni na deset významných rodů, čtyři jsou neutrální a nepletou se do rozporů zbytku rasy a ostatní rody jsou v konfliktu s lesními elfy. Darak patří do klanu Serce Isil jenž skvěle ovládají zelený plamen záhuby. Více než 450 let bojují proti lesním elfům, kteří začali zabírat jejich pole a pozemky naležící tamnímu šlechtici Minhiosovi Rilya, jenž klan či rod založil a zajistil mu mezi ostatnímy rody významné postavení a slávu. Spojencem Sercés Isil byl a stále je, početný a jen o něco méně význámější, klan Tirno Saphire (strážce safíru), jenž podle staré elfské pověsti střeží safír s neobyčejnými vlastnostmi a velikosti mužské pěsti. Kámen nebeské barvy má klan chránit a léčit zraněné, nemocné či umírající osoby s čistým srdcem a nevinnou duší. Na severu hvozdu se nachází tajemná jeskyně, ve které, podle Enwinské pověsti, sídlí nejtajemnější a nejohavnější rasa z celého Dalasoru. Legenda, která se vypráví v krčmách nadanými bardy a potulnými poutníky, vypovídá o mocné rase, která se podobá z poloviny elfům a pavoukům, však silnější jsou než mágové ovládající elementální magii či transformaci. Lituji toho, že jsem se nechala na tohle putování přemluvit, protože mám z pavouků panický strach a podle Darakových slov se to tu osminohými obludami jen hemží. Nedokážu si představit, že bych se s nějakým, téměř dvě stopy vysokým, pavoukem setkala, natož s ním bojovala či při nejhorším spolupracovala. Začínám mít pocit, že budeme mít tu čest se s nimi skutečně potkat a bohužel to zřejmě nebude zrovna přátelské setkání.

29.6. 1168 - Deník Namidy

27. března 2010 v 20:35 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Po téměř dvanácti slunečních obězích bloudění lesem, což činí dvanáct dní, jsme našli cestu, která vede ke skalnatému pobřeží Anorren aear (Slunečního moře). Jsme vyčerpáni dlouhým bojem s lesním duchem Kirkésem a nekonečným hledáním cesty vedoucí z lesa. Před více jak třemi slunečními oběhy, zrovna když jsme nabírali nové síly na další noční bloudění a Darak mi vyprávěl o osminohých tvorech arachnea torxis (téměř dvě stopy vysoký pavouk, barvy tmavé jako bezměsíční noc a smrtelnými kusadly vystřikující nazelenalý jedovatý sliz) jenž žijí po boku temných elfů z rodu Lomin liante (nočních pavouků), kteří si začali uplatňovat nárok na elfskou část jižního Dalasoru a o jehož sídle nejsou žádné zmínky, nás vyrušil podivný tlumený zvuk výkřiku, který přehlušil písklavý ton okolí a na pár chvil nám otupil smysly. Než jsme se vzpamatovali a porozhlédly po příčině podivného zvuku, ze křoví vyletěla ohnihá koule o průměru jeden a půl stopy, dopadla do středu mýtiny opředené mlhou a vytvořila žhavý kráter, ze kterého stoupal tmavý dým. Rána nás odhodila na nejbližší kmen seschlého stromu a krátce na to vyšel pomalým, ale jistým krokem mlhavý opar šestinohého jelena. Krátká hnědobílá srst mu pokrývala většinu těla, vyjímkou byla tvář s náznakem lidských rysů. Srst na hlavě a krku se prodlužovala v řídkou koňskou hřívu bílé či stříbřité barvy, jeho výška a velikost obřích jeleních parohů byla neuvěřitelná a na podivné napůl lidské a napůl zvířecí tváři se mu leskly tmavě modré oči plné vzteku. Okamžitě jsem v něm poznala Kirkése, vládce mrtvých a přízrak věštící smrt každému, komu se zjeví. Darak mě vzal za rozklepanou ruku, zašeptal mi, že musíme rychle zmizet, jinak by to byla zřejmě naše smrt. V tu chvíli jsme se rozeběhli hluboko do temného lesa, u kterého jsme si mysleli, že nám poskytne alespoň slabé útočiště před nebezpečím. Vypadalo to, že Kirkés se nám vzdaluje, chtěli jsme si na chvíli odpočinout, ale během pár minut nás obklíčili jeho přízrační strážci. Na rozdíl od lesního sucha měli podobu mladých elfských pannen, které pomalu lákaly Daraka do svých chřtánů líbezným zpěvem a medovým tenkým hláskem. Chvíli dokázal odolávat, ale jakmile se z jejích dlouhých vlasů začala linout okouzlující ovocná vůně spojená s kořením , už se dále nemohl přemáhat a omámený začal k přízraků klopýtat. Zmohla jsem se jen na drobný krystalek, který jsem vytvořila pomocí vrozeného nadání na magii krstalů (ikdyž je stále nedákážu plně využít v boi, protože nad nimi nemám dostatečnou kontrolu) a vhodila ho Darakovi do ramene. Díky bolesti se vzpamatoval, tasil meč pečlivé elfské výroby a vyřkl podivnou formuli pro živý oheň. Meč mu zachvátil zelený plamen záhuby (vrozená schopnost klanu Serces Isil). Jakmile se ohnal po prvním přízraku, přetnul ho jedinným úderem, jako by nebyl jen mlžný opar, ale tvor z masa a kostí. Pomocí toho plamene jsme přízraky donutili k ústupu, ale Kirkés se nevzdal a začal na nás útočit osobně. Jeho magické útoky byly skutečně velmi silné, zdálo se, že ovládá jak živelnou, tak také i černou magii. Pokoušeli jsme ho udolat tím, co zvládneme, ale na vše , čím jsme bojovali byl odolný. Krystalky a stromy či kameny, které jsem na něj vysílala pomocí telekineze odrážel podivnou bariérou, také Darakův oheň a led dokázal odrazit a využít proti nám. Podařilo se mi k němu dostat na méně jak dvě stopy a zasáhnout ho do oka špičkou jedním z mých nejostřejších kousků fialových krystalů, ale tím jsem ho ještě více rozzuřila. Jeho rohy najednou začaly zářit sluneční světlem a spálili mi část obličeje, ruce i většinu kůže na nohou. Jelikož jsem živý upír, ztrára krve mi způsobila obrovské problémy, viděla jsem okolo sebe jen bílé světlo a bolest mi otupila veškeré smysly, které mi napomáhaly v boji. Když jsem se vzpamatovala a vrátil se mi z části zrak, bylo už pozdě, lesní bůh se nade mnou zkláněl, kopytem se napřáhl a přelámal mi nadvakrát ruku, Darak mi naštěstí zachránil život. Zatímco se Kirkés věnoval utpení a bolesti, kterou mi působil slunečním světlem a svými kopyty, temný elf tasil měč, nechal jej rozhořet svým zeleným plamenem a s nadpřirozenou rychlostí probodl zvířecí bok. Kirkés jen zasyčel a po chvíli zmizel v témných zákoutí lesa, vedle jeho stop se táhla stříbrná skvrna krve z probodnutého boku.

20.6. 1168 - Deník Namidy

22. března 2010 v 19:02 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Zřejmě jsme v lese zabloudili, je tu tma a hustá mlha, přes kterou nějde poznat zdali je den nebo noc, všechny cesty jsou si podobné a stromy symetricky stejné. Nemáme pojem o čase, minuty se vlečou jako hodiny a hodiny jako dny, ponurá atmosféra lesa náladě nijak nepřidává a pomalu začínám propadat beznaději. Kdyby nebylo Daraka, který se mě snaží uklidnit větami, že cestu z lesa brzy najdeme, zřejmě bych to už vzdala a v lese zemřela. Naštěstí jsme se ještě nesetkali ani přízraky, ani s Kirkés, ale nepotkali jsme ani žádné živé bytosti. Mám pocit jako by byl les bez života, dokonce i stromy jsou holé bez listů a jejich větve vypadají jakoby byly ohořelé. Bojím se, že zde budeme muset bojovat, protože zrak mám otupělý mlhou a čich podivnou a silnou směsicí pachů připomínajících koření a hnilobu, jedinné na co se mohu spoléhat je sluch, ale i ten zesláblý podivným pískáním, které neustává a rozléhá se po celém lese. Žaludek mi svírá podivný pocit, něco se stane..cítím to v kostech a není mi z toho zrovna nejlépe....nesmím se tomu pocitu poddávat, jinak by to mohlo skončit velice špatně. Vysoká tráva se nepřetržitě ohýbá pod poryvem silného ledovému větru, větve ohyzdných stromů v nočním svitu měsíce vypadají jako ruce nestvůr, které mi v dětství matka popisovala a strašila mě jimi, když jsem hodně zlobila nebo nechtěla jít brzy spát. Moc ráda si přemítám šťastné útržky z dětství, kdy jsem pomáhala matce a staršímu bratrovi se sběrem kita poteto (brambor severních),nihongo ninjin (mrkví japonských) a dalších rostlin , které se pěstují na severu a nevadí jim zimní mráz i v letním období. Stýská se mi po nich a mezi nejčernejší vzpomínky v dětství se mi utkvěla zrovna jejich krutá smrt, jejich ztráta mi způsobila obrovskou bolest a stále se mi zdá, jako by to bylo včera a ne před stovkami let. Pořád si vybavuji jejich křik, pak spoustu krve a nakonec bezhybná těla členů rodinny, na jejichž tváří se rýsovalo zděšení, strach a beznaděj, ležící před dubovými dveřmi, před nimi stál můj otec, ústa měl od krve, rudou katanu s černým ostřím držel v pravé ruce a na tváři se mu rýsoval šílený úsměv. Tehdy jsem měla strašlivý strach, kroutila jsem se v rohu postele, mačkala měkký polštář plněný ovčí vlnou a při každém jeho kroku jsem sebou cukla a zavzlykala. Tak dlouho jsem nebrečela.....to bylo naposledy, co jsem uronila slzu. Poté, co mě znásilnil, předal mi určité schopnosti a přeměnil v upírku, jako bych ztratila na chvíli pocity....nevím zdali jsem cítila v tu chvíli bolest, ale v jeho sídle jsem si uvědomila, že pro upíry na tomhle světě není místo a budu se po celý život skrývat jako ničící zrůda. Jen za jedinou věc mu musím jednou poděkovat...Poděkovat mu za to, že mě naučil nevnímat bolest a potlačit veškeré city, které se ve mně skrývají.

9.6.1168 - Deník Namidy

19. března 2010 v 20:16 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Už jsme jen pár dní od Morë taurë, mlha je krok od kroku hustší, viditelnost se zřetelně snižuje a v chladném vánku se nese vůně strachu a krve. Podle Darakova nejistého výrazu ve tváři jsem usoudila, že si není jistý vlastními slovy a má strach, že Kirkés nás svým územím jen tak projít nenechá. Představa, že na nás zaútočí téměř dva a půl metrový jelen se šesti nohama a lidskou tváří, se mi také nezamlouvá. Kirkés údajně vládne mocnou silou ohně, života i smrti, dokáže vyvolat strašlivé přízraky fairë vysávající životní energii z každé živé bytosti, které se dotknou nebo ji políbí mrazivými rty. Dokáží na sebe brát mnoho různých podob (počínaje zvířecí až po elfí nebo lidskou) a její pomocí lákají bezmocné tvory do záhuby. Už jen ta představa mě děsí, ale pokud se chceme dostat do Turmy aniž bychom na sebe upozornili, musíme se vydat přes les, protože je to jedinná možnost, která nám zbývá. Stále jsem unavená po boji se šupinatým tvorem, jehož jméno nezná ani Darak ani elfský lid, který je svými znalostmi vyhlášený. Už jsem se naučila základy jejich mluvy a jazyka, dokážu zformulovat některé věty a kostrbatě bych se s nimi dokázala domluvit. Jsem tomu temnému elfovi skutečně vděčná, protože bez něj bych nebyla schopná tuhle výpravu dokončit a předem bych se musela smířit s neúspěchem. Nedokáži to popsat, ale je pro mě den ode dne důležitější, stále víc lituji toho, že se nedokážu vymáčknout, možná je to tou nejistotou a nebo se snažím smířit s tím, že má zřejmě dívku a to mnohem dokonalejší, než jsem já. Nijak mi nepomohl ani včerejší den, který jsme díky žhnoucímu slunci strávili v jeskyni kousek od cesty, pamatuji si, že mě probudil lehký dotek na tváři a když jsem otevřela oči nademnou byl Darak a upřeně se mi do nich díval. Chvíli jsem z něj cítila lásku a bolest zároveň, avšak když jsem se ho chtěla zeptat, co se stalo, začal mě něžně líbat a poté jsme spolu zažili překrásný den. Byl to nejdokonalejší okamžik z mého života, ale zároveň je mi teď ještě hůře, protože s ním nikdy žít nebudu, ikdyž bych si už přála se usadit, mít děti a milujícího manžela. Chci žít jako člověk a ne aby na mě každý pohlížel jako na zrůdu, která ničí jeden nevinný život za druhým, nemá duši a nedokáže milovat, ale já duši mám a s nimi i pocity...

29.5. 1168 - Deník Namidy

16. března 2010 v 21:23 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Podle Daraka nemá smysl pokusit se dostat do Turmy přímou cestou, protože ji nepřetržitě hlídají magičtí strážci, kvůli častým nájezdům barbarských orko (skřetů) a není vůbec snadné je porazit, navíc na sebe nesmíme upoutat velkou pozornost, jinak by se nám celá výprava značně ztížila a o mnoho měsíců prodloužila. Podle jeho slov by měla být nejbezpečnější cesta přes Morë taurë (Ponurý les) k pobřeží Anorren aear. Jelikož okolí je velmi zrádné, pravděpodobnost, že v lese narazíme na hlídku je minimální a tudíž je cesta mnohem bezpečnější. Jen se mi moc nezdá ten název....ponurý les?...Vypadá to, že se mu strážci nevyhýbají náhodou. Podle stáré elfské legendy, kterou mi po částech Darak každou noc vyprávěl, se v lese vyskytuje posvátný duch Kirkés, který udržuje v okolí hustou mlhu a tím chrání stromy před dotěrnými dřevorubci či barbary hledající si úkryt, aby mohli vykrádat projíždějící povozy a jejich cennosti zpeněžit ve větších městech, které se v okolí nachází. Kirkés se údajně zjevuje v podobě vysokého, šestinohého jelena s obřími parohy a jeho tvář, pokrytá krátkými šedobílými chlupy, má podobu lidské. Zabije či zmrzačí každého, kdo se pokusí lesem projít a vyruší jeho spánek. Legenda se také zmiňuje o Měsíčním amuletu ukrytém u křišťálového pramene v nejtemnější části lesa, který dokáže oživit mrtvé, vyléčit smrtelné rány i nemoci a jeho vlastníka obdaruje nesmrtelností. Darak mi slíbil, že se nám nic nestane, protože Kirkés úročí jen na ty, jejichž srdce je zkažené a plné zloby, když se mu nepokusíme ublížit, nechá nás projít a ani si nevšimne, že mu někdo vstoupil na území. Dnešní den jsme přečkali u malého jezírka ve stínech vysokých milských bříz a ostnatých akátů, jejiž vrchy se tyčili k azurově modré obloze. Kvůli spalujícímu slunci jsem byla donucena schovat se pod Darakův plášť, protože stromy nebyly schopny zachytit veškeré paprsky a byly by mě spálili na prach, kdyby mi elfí mladík se stříbrnými vlasy nenabídl pomoc. Potřebovala bych si s ním promluvit o citech, které k němu chovám, ale bojím se odmítnutí. Vybírám si pečlivě muže se kterým chci žít a on je ideál, který jsem si dávno vysnila a teď ho také i potakala.

13.5.1168 - Deník Namidy

14. března 2010 v 19:13 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Krátce nad ránem jsme se dostali do potičky s velmi podivným a mocným tvorem. Vypadal jako člověk, avšak místo kůže měl tmavě hnědé šupiny, obličej protáhlý s vystouplou bradou, oči v šeru rudě zářící a poměrně daleko od sebe a zlatými vlasy splývajícími až pod ramena. Jeho síla byla ohromná, jediným máchnutím šupinaté ruky s drápy velkými jako můj malíček, nás odhodil na téměř deset stop vzdálený strom talševníka jižního ( listnatý strom s trny na silných větvých, který rodí jednou do roka kulaté plody zlaté barvy, sloužící na léčbu smrtelných nemocí). Téměř mi tou ránou vyrazil dech a chvíli jsem myslela, že zemřeme nebo budeme odvedeni do otroctví či později na hranici, kde nás upálí. Dokázal odrazit veškeré předměty, které jsem na něj telekinetickýma očima posílala, krystalické kopí jenž ho zasáhlo, se rozdrolilo na malé krystalky a letící shurikeny ignoroval, jako by se ho ani netýkaly. Při pokusu zasáhnout ho katanou do krku mi chytil zápěstí na levé ruce a téměř mi ho rozdrtil, bolest byla nesnesitelná a jakmile jsem začala křičet, drtil mi ho ještě silněji, až kosti vydali lámavý zvuk. Pamatuji si, že Darak vyslal nějaké omračující kouzlo a pak už jen tmu, která mi zahalila mysl. Když jsem se probudila, cítila jsem upírající se pohled zelených Darakových očí, které zářily na jeho ustaraném obličeji. Seděl při mně, hladil po unavené tváři a odříkával podivné fráze v elfském jazyce, které mi pomalu navracely sílu a léčily zlámané kosti i s roztříštěným zápěstím. Zeptala jsem se ho, co se stalo, roztřeseným hlasem (nedokážu přesně říct jestli strachem nebo vyčerpáním) mě uklidnil, že jsme prozatím v bezpečí, ale jestli se chceme vyhnout dalšímu boji s tou nestvůrou, musíme si cestu prodloužit a pokusit se co nejrychleji dostat k pobřeží Anorren aear (slunečnímu moři). Ten nápad se mi nezamlouvá, protože cesta bude trvat nejméně o měsíc déle, ale jelikož chápu, že toho tvora bychom nikdy neporazili, tak jiná možnost nám nezbývá a musíme jít podél pobřeží k přístavnímu městu Lond, odkud se lodí dostaneme na Kirenský výběžek a pak už je to do Turmy jen pár týdnů cesty.

4.5.1168 - Deník Namidy

12. března 2010 v 19:41 | Nami-chan |  Deník Nami-chan ^^
Dnes jsme konečně překročili hranice a pomalu se blížíme do říše elfských bytostí. Země se začíná zelenat a vzduch se každou mílí otepluje téměř o stupeň. Nízké a holé keře střídají listnaté stromy, na kterých září fialové, červené nebo žluté plody neznámého ovoce. Darak mě ve volném čase učí elfský jazyk a k tomu přidává různá magická zaříkadla, která by mi dokázala v boji pomoci. Vysvětlil mi na jakém principu kouzla fungují, téměř všechny formule jsou v elfštině a vyžadují vysoké soustředění a trpělivost, protože není jednoduché pomocí pár slov vytvořit oheň nebo nechat vyrůst ze stromu či keře větev. Také mě seznamuje s okolní přírodou, učí mě názvy jednotlivých rostlin a popisuje mi tvory, kteří na jihu žijí. Vyprávěl mi, že jeho rodina byla vypovězena ze země, protože se nechtěli podílet na dávné a kruté válce mezi kmeny elfů a proto také byla jejich jména vyryta na černou listinu rodu, avšak svého syna si s sebou vzít nemohli. Blíže mi vysvětlil, že elfové mají zvyky mnohem odlišnější od lidí a dwarfů (trpaslíků), dokonce i mezi lesními a temnými elfy je ohromný rozdíl. Temní elfové byli narozeni k boji a válkám, hned po narození byli chlapci matkám odebráni a od sedmi let byli posíláni do škol, kde se učili magii a zacházení s meči i lukem. Sám Darak to krušné období zažil a pamatuje si krutou dobu, která ho ochudila ho o šťastné vzpomínky z dětství. Když mi o tom vyprávěl, jeho hlas zněl smutně, v očích se mu na okamžik zaleskli průhledné slzy a poté na okamžik odvrátil pohled. Bylo mi ho neskutečně líto, protože si nedokážu představit, jaké je to žít bez rodičů a celé dětství se spoléhat jen na sebe. Jediné na co jsem se zmohla bylo objetí a když jsem se chtěla od něj odtáhnout, dlouze a něžně mě políbil. Překvapila mě jeho reakce, protože mi za celou dobu, co se známe nedal ani náznakem vědět, co ke mně cítí. Je mi o to více líto, že se jednou budeme muset rozloučit a každý půjdeme vlastní cestou.

27.4.1168 - Deník Namidy

11. března 2010 v 19:09 | Nami-chan
Nikdy by mě nenapadlo, že cesta do Elfí říše je tak nebezpečná, musíme být mnohem opatrnější, protože téměř na každé míli je magická hlídka, která dokáže vycítit upíry i jiné nadpřirozené rasy vzešlé z lidí. Jen za včerejšek jsme museli třikrát bojovat a utrželi jsme několik drobných ran. Daraka jeden strážce uhodil plochou stranou meče do hlavy a způsobil hlubokou ránu na temeni, díky které ztratil spoustu krve, naštěstí zranění není vážné a do dvou dní se můžeme znovu vydat na cestu. Jogi-sama nás pověřil výpravou do Elfí říše a varoval nás, že tentokrát to nebude cesta na pár týdnů, ale možná na pár měsíců i let. Elfové mají problém s méně početnější rasou, která jim pustoší pole,lesy i vesnice v okolí hlavního města Turma. Darak mi slíbil, že bude mým učitelem elfského jazyka a přidá k tomu něco málo z léčitelské i živelné magie. Bude se mi to v životě zřejmě jednou hodit, protože dokážu využít jen telekinezi a z části i techniku krystalů, ale telekinetické oči mi postupně ničí zrak a krystaly dostatečně neovládám ,abych je mohla využít v boji. Pokud vše půjde podle plánu, do týdne by jsme mohli být u hranic mezi severní a jižní částí Dalasoru a za měsíc bychom se mohli dostat do Turmy, kde získáme další pokyny. Darak mi slíbil, že až do Turmy dorazíme, utrhne mi květ rudé kamelie z posvátného stromu Aer, který stojí uprostřed náměstí naproti honosného hradu císaře Meldona Jasného. Jestli svůj slib dodrží, postarám se o to, aby květ nikdy neuvadl a připomínal mi Daraka i když už se zřejmě nikdy neuvidíme. Den po opuštění Torei se mi svěřil, že jakmile dokončíme tuhle misi, s Kao ukončí spolupráci a v lese poblíž města si postaví malou chatku, ve které se usadí a založí rodinu. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. U srdce mě zabolelo, protože za tu dobu, co jsme spolu putovali po Dalasoru, jsem si k němu našla cestu a vytvořila silné pouto. Mnohokrát mi zachránil život a dostal ze situací, ze kterých bych se sama zřejmě nedostala. Krátce před návratem do Torei s mečem Ůsvitu jsme se museli zastavit v malé vísce Laosi pro doplnění zásob, jenže místo pár hodin jsme strávili ve vesnici celý den, kvůli nedorozumění, které jsem vyvolala vyzívavým oblečením. Většina tamních obyvatel jsou věřících (uctívají bohy Kaosula - ohně a Warakeho- života i smrti) a krátká sukně či vyzívavá košile vyvolala mnohem větší rozruch než kdyby byla vesnice pod útokem. Naštěstí vesničané milují hudbu a divadlo, stačilo jim namluvit, že jsme potulní zpěváci, dokázat jim to improvizovanou písní a zase jsme byli volní...Založit rodinu?...zřejmě si našel mladou a krásnou dívku z Torei. Je možnost, že už ho nikdy neuvidím a v Kao mi přiřadí nového společníka. V tu chvíli jsem si přála, aby tohle putování nikdy nezkončilo a abych na místě té dívky, kterou si vybral, byla já. Už vím, že jsem se zamilovala a žárlím, ikdyž se na venek snažím zachovat chladnou hlavu. Také bych si přála založit rodinu a mít dítě...holčičku, která by se jmenovala Calima.

Kam dál